Poslední přání.

Až zavru oči naposled,

bych nezřela víc tento svět

a ubledne mi svěží ret; –

až srdce tluk mi ustane

a bezesná noc nastane,

mne v rakev černou položte. –

Však v ruce moje uchladlé

to kvítko vložte uvadlé,

jež najdete v mých modlitbách...

Tou růží zaskvěl svit mi ranní –

ta odzvoní mi k umírání. –

Tou růží žila jsem i hynu,

ta nese mého bolu vinu.

Proč uvadla’s tak brzyčko,

má radost – moje růžičko?

Za každým lístkem, co ti spadne,

mé srdce víc a více chřadne –

ba hyne, hyne, uvadá

a slunko moje zapadá...

Až zavru oči naposled,

bych nezřela víc tento svět –

pak v temný hrob mne uložte,

na srdce růži položte –

co najdete v mých modlitbách. – –