Poslední přání.

Už od mne prchá lehkým krokem víly

to jaro mládí v rychlém odletě,

však dost mám ještě ve svých křídlech síly

a zpívám si, a rád jsem na světě!

Jsem samotář, a přec mne život těší

v tom pomalém a klidném běhu svém!

Vždyť jestli druzí na tmy jeho hřeší –

já vídám radš ty světlé stránky v něm.

Mně v upomínkách dosud navštěvují

spanilé stíny drahých mi kdys děv,

a vnady jich jak nad mým chmurnem plují,

vždy v strunu mou se lásky vrací zpěv...

Však jedno přece líto při tom je mi,

co vroucnosť kalí mojí radosti:

já příliš býval plachý vždy a němý

před vlídným jarem oněch bytostí!

Ach, ani jedné mezi všemi není,

co horoucně jsem kdy jich miloval,

jíž byl bych se rtu vzal snad políbení,

i nejsvůdněj’ kdy blíž se schyloval...

Sám ráj mi kynul na mé pouti bludné,

a blázen já – se stydlivě ho zřek’!

Ó, marně nyní ve své touze trudné

chci konejšit se v odkvetlý svůj věk!

Ó, marně dím si, že tak býti mělo,

že zůstat měl já děckem nevinným,

že moje rty i snící moje čelo –

rtům poesie patří jediným!

Že aspoň mám tu píseň svoji chudou,

a sestárnu-li ve svém panictví,

ty její zvuky jednou po mně zbudou

mým drahým tady v milé dědictví!

Leč nadarmo chci oklamat sám sebe –

jet mocnější mé vnitřní touhy hlas

a obraznost má ztracené mé nebe

vždy ohnivěj’ mi do snů kouzlí zas!

Tu mním, jak přec bych životu byl vděčen,

jak šťastný ze mne byl by smrtelník,

bych jednu aspoň z lepých našich slečen

směl obejmout a zulíbat jí rtík!

A touhy žáru ač má hruď se brání,

já s to již nejsa, bych jej udusil,

i v modlitbách to bezbožné mám přání

– bych bez hubiček umřít nemusil!