POSLEDNÍ PŘÁTELSTVÍ

Já hýřil citem svým a marnotratně žil

A v duši příbuznou jsem chtěl se vnořit dlouze,

Však všechno zhnusiv si, jsem všechno opustil

A na smrt čekal jsem jak na milence v touze.

Jak výhost na věky bych dal všem marným snům,

Tak zrak můj v temnoty a bez naděje zírá.

Svou duši otevřel jsem větrům, strašidlům,

Jak sluje v půlnoci se duchům otevírá.

O přijď, ty poslední, ač příchod tvůj mne leká.

Já čekám mlčeliv, jak v dáli, v noční dobu,

Kdes obraz zastřený na návštěvníka čeká.

Příteli záhadný! Bytosti zmrazující!

Upíre prošedší tajemnou hrůzou hrobu!

S tvých rtů chci vyčísti, co nemohl bys říci...