POSLEDNÍ PROCHÁZKA V HORÁCH.

Ještě jsem vyšel přes lány zmoklé

v horský les, kde se černají rokle,

žaludy padají, prořidlý dub

líně se houpá, pavučí blýská

na travách žlutých... chví se kleč nízká,

výpar mě ovál jak z plesnivých hub.

Ticho, to ticho! Pršelo z rána.

Oblohou zticha vesluje vrána,

z mlází se kouří, a nahoře kdes

hnula se zlehka veverčí hnízda...

Někdo jde v dáli... slyším, jak hvízdá...

zaniká... zase jen hovoří les...

Stařičký lesník v kalmuku šedém,

provázen dcerou, zahalen plédem

cítil dnes touhu si vyjíti ven – – –

Dýchaje těžce, ve trávě zvadlé,

brouzdá se volně, tváře má vpadlé,

k západu chýlí se podzimní den...

Viděl jsem, jak se ohlíží nesa

vyhaslou dýmku; vyšli teď z lesa,

v polích se zastavil, ohlédl zas...

poslouchá... Zdá se, jakoby čekal

na stromech, kam svit západní stékal,

sojky křik, dubnových kukaček hlas...