Poslední prosba.

Jak rosa padá ve květy,

když v zoři tone svět,

tak slét mi v duši tesklivou

ten poesie květ.

Jím, nežli přijde smrti čas,

chci vystlat sobě hrob,

svou písní prostou, vysněnou,

za zlatých mládí dob.

Pak jedinou jen prosbu mám,

kéž v tichém hrobě mém

Bůh milostně ji vyslyší,

a splní s máje dnem.

Ať z jara ptáče zalétne

v ten křížů tichý sad,

a pěje píseň rodných niv,

již slýchal jsem tak rád.