Poslední prosba s lože.

Měsíc ni hvězdičky

nespatřím již,

rosy ni perličky –

v květech jich tíž.

Fialek nezřel jsem,

neshlédl bez –

toužil jsem: „Květy sem!“...

Marno však, věz. –

Zeleň když pučela,

mláď má – těch běd!

nad ložem rozsela

očí svých – květ.

bělel se les;

nade mnou Otčenáš

modlil se kněz.

Jabloň když v květu stál,

bolesť má plašila

s lože, kde duši hřál,

slunce i paprslek!

Obilí uzrává

– tuším tak jen –

to však vím: dozrává

klas i můj v žeň!

Bože můj, oslyšel’s

proseb mých hlas,

slední kéž vyslyšel’s,

skosíš než klas!

Květy i hvězdný ráj

odňal’s mi, vzal,

Anděle Smrti v kraj

zemský již slal.

Dej, kéž by dolétl

pro duši mou,

ptáčat než odlétl

– zpěváčkův roj,

abych tak v Olšanech

bájný jak zjev

smutných těch na lánech

zaslechl zpěv!

Naposled vzývám Tě,

Bože, slyš vzdech:

Ptačí zpěv aspoň tam

slyšet mě nech!