Poslední prosby.

Až shasne na vždy oko moje

a srdce mé až dobolí,

až nebeského do pokoje

duch vzlétne z toho údolí:

pak, Předrahá, již v srdci nosím,

přistupiž k lůžku mému, prosím,

a čelo, ústa, prsa má

nech pokřižuje ruka Tvá.

Víš, že i já jsem v lásky době

dělával zbožně křížek Tobě!

Pak v to mé shaslé, sklenné oko

toužebně ještě pohlédni,

by obraz Tvůj v něm přehluboko

utkvěl co obraz poslední;

i zatlač je co milou schránku

obrazu Tvého – k věčnu spánku.

Tak budeš se mnou v hrobě dlít,

já Tebe a Ty mne zas zřít.

Víš, že jsem v blahé lásky době

tak rád pohlížel v očka Tobě!

Svou hlavu nachyl k mojí hlavě

a poceluj mne na čelo –

na čelo to, jež přelaskavě

vždy na Tebe jen myslelo.

I rty mé polib zsinavělé,

jež o lásce Ti pěly vřelé,

i oči, jichž jsi byla svět,

i líc, již barvíval Tvůj hled.

Víš, že i já jsem v lásky době

rty, čelo, oči líbal Tobě!

A na památku lásky vroucí,

jíž jsem Tě ctil až po ten hrob,

slzičkou z oka vykanoucí

můj obličej již ztuhlý skrop;

ta smyje všecku moji vinu

a libá bude Hospodinu;

ta, oko Tvé když zarosí,

mně smilování vyprosí.

Víš, že i já jsem v lásky době

proléval slzy – z lásky k Tobě!

Až obléknou mne v rubáš bílý

a v tvrdou rakev uloží,

kol hlavy dají vínek milý

a růži bledou přimnoží:

i Ty mi prokaž služnou lásku,

a spletši vínek ze Svých vlásků,

polož jej, slzou skropený,

mně v důlek srdce studený.

Víš, že i já jsem v lásky době

dal se své hlavy vlasy Tobě!

Až spustí mne v tu chladnou zemi,

v tu poslední mou posteli,

jež s všemi světa, nadějemi

i s Tebou mne již rozdělí:

tu vysyp, drahá, první hrsti

na rakev mou té těžké prsti;

své tíže Tebou pozbude

a tolik tlačit nebude.

Víš, že i já jsem v lásky době

tíž všecku hleděl levit Tobě!

A každým jarem kdy se vrátí

zelený květný země krov,

nezapomínej zpomínati

na opuštěný ten můj rov;

vsaď důvěrnému svému druži

pomněnku, immortelku, růži;

jich vniknouc ke mně koření

Tvé zašepce mi zdravení.

Víš, že i já jsem v lásky době

libostná kvítka skýtal Tobě!

Na mé i na Tvé jmenoviny

přijď, drahá, vždy mne navštívit

tam do mé tiché domoviny,

kde věčný mír a věčný klid.

Tam díš mi, co Tě rmoutí, těší,

co má Tvé srdce i co hřeší;

mně pak se bude o tom zdát,

když dlouhý sen svůj budu spát.

Víš, že i já jsem v lásky době

v ty svátky býval blízek Tobě!

I na Dušičky, kdy se sejde

na hřbitov přátel přemnoho,

nech zpomínka Ti v paměť vejde,

i Ty že máš tam někoho!

Tak chvilku na mém hrobě prodli,

za věčné blaho mé se modli,

tři křížky na hrob udělej

a požehnání Své mi dej.

Víš, že i já jsem v lásky době

modlitbou prosil blaho Tobě!

Konečně až ten život zdejší

odevzdáš Bohu do rukou,

až pukne srdce nejněžnější

a tepny Tvoje dotlukou:

přijď, drahá, za mnou bez meškání

tam ku věčnému milování;

přijď s touhou Svému ku choti,

on vyjde Tobě naproti.

Víš, že jsem vždycky v lásky době

spěchával nejraději k Tobě!