POSLEDNÍ RŮŽE.

Úsměv ten poslední jako ten prvý

zemi své dala, a stojí tu sedraná

v opadlých lístečků rdící se krvi.

Země je nevděčnou za dar vší zdoby,

žloutne a vychládá; pro květy, památky

nemá než minulosť, rubáš a hroby...

Růže ji posledním květem svým věnčí,

tiše a bez výtek; v lásce své velika

nemůž být, ani když odpouští, menší.

Když loučíme se s růžemi,

jimž poslední květ pálí mráz,

tu na rtech jásot oněmí

a zapláče si mnohý z nás.

Kdy v jarní bouře šílení

květ urván, jiný vzpučí zas;

než – bylo-li to v jeseni...

svit naděje nám pro vždy shas.

A život je tak daleký,

a bez růží tak jako mráz...

mé růže, s bohem na věky!

jak mnohý zapláče si z nás!

Co růže hovoří k mé duši roztoužené,

když kalná obloha už nad zemí se klene,

a zmlknul pták!

Tu myslím v záchvatu, že vzletím za lem mračen,

duch volá za vesnou: „ó zůstaň!“ žízniv, lačen,

a šílen tak.

Ví bůh, co ukryto v té vůni plné taje;

pak slyším anděla, an k boží harfě hraje,

a bílý jest,

a v srdce zraněné mír leje strunou něžnou,

mír velký, hluboký, jenž plání vládne sněžnou

při svitu hvězd...