Poslední rychtář.

Prostřed horské vísky,

střecha samý mech,

ukryt domek nízký

v křoví, ve stromech.

V bílé jizbě sedí

bělovlasý kmet,

ze vrásků mu hledí

devadesát let.

Kolem hrá si trocha

drobných pravnuků.

Nejstaršího hocha

vzal teď za ruku.

„Jak ty vzrůstem spěcháš! –

Až tu nebudu,

viď, že nezanecháš

rychtu osudu?“

Tázavě hoch oči

upřel na děda,

na klín jemu skočí,

co říc’ nevěda.

„Milé dítě,“ praví

kmet mu hladě vlas,

„jsem už nedočkavý,

kdy můj přijde čas – –

Hleď, v tom jízby úhlu

sedával jsem kdys –

vidíš moji truhlu?

Nejeden v ní spis.

A tam ruka leží,

dům co od domu,

jak jsem kázal, běží –

teď už k nikomu.

Tam hle, na tom roubě –

pohleď, hochu, naň –

nožem čísla hloubě

kvitoval jsem daň;

účtoval jsem lidu

panskou robotu,

selskou psotu, bídu,

veskou žebrotu!

Tu mé právo dosud,

rychtářská má hůl –

stih’ ji smutný osud:

lid ji zlámal v půl.

Rozbil kládu venku

i tu lavici

– stála ve přístěnku –

na níž vinníci

pykávali zhusta

za své neřesti –

zná ji chasa pustá

teď jen z pověsti!

Byla by i chatu

chátra rozbila,

kdyby z pevných klátů

byla nebyla.

Přišla změna mžikem,

přišly svobody –

kdo byl robotníkem,

hejsa! na hody.

Jak ta léta běží! – –

Jiný čas teď... Střez,

dítě mé, jak střeží

svátosť pravý kněz,

ty mou rychtu sobě;

měj v ní děda rád:

pěkně se mu v hrobě

bude potom spát.