POSLEDNÍ S BOHEM.

Ty smutná krajino

s tou řekou bílou,

jíž budu zpomínat

snad ještě pod mohylou,

buď s bohem, s bohem buď!

Sny mé čas rozmetá,

jež zde mi světem byly;

však jedy hluboko

až do krve se vpily,

co padly u mou hruď.

Vy dumná místečka,

už neuzřím vás v letě;

mé milé topoly,

dál smutně šelestěte,

když táhne noční šeř;

já ráda odcházím

z míst svého utrpení, –

však divý v duši pal:

že domova mi není,

a já jak štvaná zvěř.