Poslední setkání Karla IV. s Petrarkou.

V těch říších, v kterých kvete asfodel,

stín světlý jeden vedle stínu šel.

Ten první seděl kdysi na trůnu,

ten druhý nes jen lauru korunu.

Šli vedle sebe tiše, mlčící,

mrak v čele seděl jim i na líci.

Po dlouhé chvíli, jak šli pospolu,

děl první v tichém duchů hlaholu:

„Já veřejně tvou Lauru políbil.“ –

,A myslíš, králi, tím že's pochybil?‘ –

„Své dílo slíbil jsi mi připsat přec,

a nedodržel slova na konec!“ –

,Já řekl tobě, ty to dobře víš,

tak učiním, když sny mé vyplníš!

Zda splnil's je? Zeptej se sebe sám!‘ –

A rozešli se k různým končinám.