Poslední skvost.

Mladinký javor mrazem ohlodán

hle, truhlivě se chýlí nad kraj luhu.

On sotva hoch – juž v posměch vichru dán,

že výše vzrostl nad hlavy svých druhů!

Nejkrasších listů hebkou ozdobu

zlá jeseň juž mu sklála k zemi prvé,

pak ve sněhu, jenž slét jim ku hrobu,

tlum bratrů jich se zarděl barvou krve!

A teď, i tyto kdy juž zasul sníh,

sám holý peň jen k nebi zvedá rysy.

Leč u výši, nad rakví ostatních –

tři poslední jak zlaté hvězdy visí!