POSLEDNÍ SLAVÍK.

V tmu věčnou skryl se slunce vzhled,

Zář hvězdná poslední se chvěla;

I luna skončila svůj let,

Po luzích vešken zvadnul květ

A temnem v propast země spěla.

V noc poslední se halil den,

Vše utonula žití zřídla;

Z svých břehů moře stoupí ven –

Nad hrobem země žádný sen –

Smrt rozkládá svá pustá křídla!

Jen jeden slavík – poslední

Z operutěnců po všem lese,

Své vzhledy žalné – toužební

I hlas rozsílá prosební;

Však hrozí smrt, kam let ho nese.

Až usedne pak zemdlený

Na pokraj hrobu nekrytého;

Tam v spánek věčný, bezsenný

Kles’ jinoch neoželený

Bez pláče – vzdechu soucitného.

Zsinalý mrtvol slavík zřev,

Na známou tvář se žalně díval; –

Toť on, z úst jehož plynul zpěv,

V němž lidstva tíseň – blaho, hněv

Ohlasem živým se ozýval.

Aj, z dávných dob ho slavík znal!

Často se básník procházeje

Po lesích, tajemný svůj žal

Soumračným stínům zjevoval,

Neb mlče blouznil – v houšť se kreje.

On světu žil; – jej neznal svět!

Osiřeléť on Musy robě,

Poslední z kmene lidstva květ

Uvadnuv v zem se vrátil zpět;

Spí v otevřeném – zpustlém hrobě.

Jen poslední jej opěje

Slavík, v poslední písni těsné;

Úmrtní vítr pověje,

Slavík se žalem zachvěje

A mrtev ve hrob mládce klesne!