Poslední slitování.

Jdeš dlouho žitím, vyptáváš se darmo

té sfingy, která vesmír v spárech drží,

nač celá hra, co skryto v této strži,

jež sluje věčnost? Neseš dál své jarmo,

až stařec jsi, jenž se jak jíva třese.

Tu slituje se přec ta sfinga děsná,

a než tě vrhne v smrti pouta těsná,

když neodpoví – aspoň usměje se.

A proto u starců ten úsměv němý,

ten souzvuk zdánlivý, to dlouhé snění;

to předtucha je, když ne rozluštění,

když naděj v ráj ne, aspoň soucit k zemi.