POSLEDNÍ SLOVO.

Jak drzý prach, jejž vichr divý

kdes na silnicích roztočí

a v úrodné jej nese nivy

a lidem metá do očí –

tak verše moje nevolány

jdou do světa – jak já v něj šel,

a los, mně do kolébky daný,

i jim přán bude za úděl.

Ó vím, chyb nesou s sebou mnoho

vždyť začátečník jen je psal,

jenž bez prvního kroku toho

by dál se v světě nedostal,

a bez ohledu, zda se sluší

tak rozpustilým být či nic,

on musí z toho, co má v duši,

cos ve svět křiknout z plných plic.

A teď vás všechny, páni milí,

si dovoluji pozvati,

kdo někdy štěstí malou chvíli

jste musili mi dopřáti,

vás, kdo jste v žití záviděli

mi lehkou mysl, vzdor a smích

a rozmar, jenž vždy hrdě čelí

zlé nudě tváří kyselých!

Ó za ten smích a pohrdání

stud ve mně zkuste vzbuditi,

že o sobě jen bez ustání

chci domýšlivě mluviti,

a za vše, čím má celá bytost

vám překážela ve světě,

hle – sám vám skytám příležitost

ku dokonalé odvetě.

Ó vrhněte se na mne s chutí

a zpřevracejte verš i rým

a zvolejte pak v ustrnutí,

že k žádným „směrům“ nepatřím –

však dlužno uznat bez nesnází,

že to a to jsem opsal tam –

co ve všech všudy „školách“ schází,

to nemohl jsem najít sám!

Ó vysmějte se každé chybě,

„to psáno má být tak a tak“

a ku soucitu škodolibě

svou autoritu skloňte pak –

„sic“ – „ovšem“ – „možno“ – a tak dále –

a mně pak zbude věřiti,

že vystihli jste dokonale,

co v básně chtěl jsem vložiti.

Však mně tím spadne velká starost,

mne blažit bude uznání,

že psal jsem, jak mi zobák narost,

a vám, ó lidé prolhaní,

vám, pokrytečtí páni bratří

a závistiví sobci – vám

na útraty své, jak se patří,

že jednou radost udělám. –