Poslední soud.

Na soud Syn člověka, král to věčné slávy,

Přijde ve vší slávě s angelů svých davy,

A na trůně velebnosti svojí sedne;

Vůkol stane lidstva množství nepřehledné.

A král slávy, zasedaje na soud s angely,

Lidstvo shromážděné na různo si rozdělí,

Jako pastýř od oveček odděluje kozly: –

Na pravici dobří budou – na levici, kdo zlý.

Po té kyne král těm, kdož jsou na pravici:

„Pojďte, požehnaní Otce mého služebníci,

Pojďte již, mzdu nechať slušnou vezmete,

A královstvím slávy mojí vládněte,

Jež vám na všech věkův příštích leta,

Připraveno od ustanovení světa! –

Nebo, když jsem lačněl, přebývaje na zemi:

Aj, vy krmě, chleba k jídlu podali jste mi. –

Žíznil jsem i práhnul, schvácen od nehody:

A vy k pití dali jste mi čerstvé vody.

Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě:

Vy jste pod střechu svou mile přijali mě.

Já byl nahý: vy jste oděli mne šaty.

Nemocen jsem byl a sklíčen na svém loži:

A vy navštívili jste mne s láskou Boží.

V žaláři jsem seděl, od zlostníků jatý:

A vy ke mně s potěchou jste přicházeli,

Pro mne potupenu býť se nestyděli.“

Tehdy řeknou k nebes králi spravedliví:

„Ach, kdy, Pane náš a králi milostivý,

Lačného a žíznivého jsme Tě zřeli,

Bychom krmě, nápoje ti podať směli?

Aneb kdy jsme hostě vídávali Tebe:

Bychom byli hostiť mohli Tě u sebe?

Kdys byl nahý, bychom oděli Tě šaty?

Kdys byl nemocen, kdys v žaláři byl jatý:

Bychom byli v žalostivé také době

S potěchou a láskou směli přijíť k Tobě?“

Odpovídaje král řekne lásky slovy:

„Amen, vám již pravím

A na jisto stavím:

Cožkoli jste učinili chudákovi,

Nejmenšímu z těchto mojich bratří,

Mně jste zděli: a vám za to nebe patří!“–

Potom král dí k těm, kdož budou na levici:

„Jděte ode mne již pravdy věčné protivníci!

Ode mne preč v oheň věčný, zlořečenci, jděte,

Připravený ďáblu a družině kleté! –

Neb jsem lačněl, přebývaje na té zemi:

A vy krmě, chleba nepodali jste mi.

Žíznil jsem a práhnul, schvácen od nehody:

A vy neposkytli jste mi čerstvé vody.

Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě:

A vy pod střechu svou jste nepřijali mě.

Já byl nah a neoděli jste mne šaty.

Já byl nemocen a ve žaláři jatý:

Ale vy mne – na důkaz své lásky čisté,

Chorého a vězně nenavštívili jste.

Tehdy odpovědí králi nešťastníci,

Třesoucí se hrůzou – žalem vzlykající:

„A kdy, Pane, viděli jsme za života,

Že by trápily tě žízeň a lačnota;

Že bys hostem byl a nahým, vězněm, chorým:

A my nesloužili tobě krokem skorým?“

Na to král jim řekne hněvu slovy:

„Amen, vám již pravím,

A na jisto stavím:

Co jste zdráhali se činiť chudákovi,

Nejmenšímu z ubohých těch mojich bratří,

Mně jste odepřeli: – zač vám peklo patří!“

A tak půjdou tito věčných útrap do žaláře,

Spravedliví ale ku patření Boží tváře,

Života kde věčného se blahá leskne záře.