POSLEDNÍ STROMY.

Jdu plání zavlhlou... Jak ruka roztažená

do dáli přede mnou se táhne plocha polí,

a nad ní obloha se klene zachmuřená –

jen stromů několik tu krášlí úhor holý.

Když všecky dokola zde stromy pokáceli,

když seker železo se zarývalo všade

do mízy podjarní, – na ty jen zapomněli,

by mohly pozdravit svým šumem Jaro mladé.

V snech kdysi pohroužen já cítil, jak se žene

v les prvých nadějí bouř’ mroucí v srdce kraji...

Vše nyní ztišeno... Teď v duši zachmuřené

snů stromy poslední se líně kolébají...