Poslední švec.

U postele láhvičky a prášky,

na čele pot velký jako hrášky.

Tak tu vidím ležeť ševce Šídlo,

jemuž nechutná už žádné jídlo.

Pán bůh popřej jemu v nebi stánku!

Zde na zem sedal na verpánku,

na něm šil a pil a zíval.

Ve všem, chudák, smůlu míval;

ba někdy i ve úkropu

pozoroval tmavou její stopu.

Potěhem on u patřičné míře

pasoval své kluky na rytíře.

Teď tu hyne. Slyšte jen, jak heká;

smrt už na tu jeho duši čeká.

Nebude víc dobrou kůži voliť,

přestal, chudák, pevné dratve smoliť.

Jakmile on sejde z toho světa,

po dobrých už botách bude veta.

A co stálého nám dá ta příští doba?

Boty budou samý lak a zdoba,

kterouž krvavě my budem platiť.

Pak i kramflek bude možno ztratiť;

kůže počne pukať jako skály,

časem pro to přestanou i bály,

neboť ten, kdo jemnou botku nosí,

po prvním by tanci zůstal bosý.

On však, to byl řemeslník jiný,

pro pevnosť a vytrvalosť činný.

Kdy as po něm vydaří se druhý?

Ach, už bledne! – Už je celý tuhý!

Zalkej, matko země, ve hlubinách,

větrem rozekvil se po dolinách!

K zemi snášejte se mraků sbory

aby smutkem halily se hory.

Ptactvo, zanech veselého zpěvu.

Hochu, opusť milovanou děvu,

abys toho k hrobu doprovodil,

v jehož práci k muzikám jsi chodil.

Nechať všecko volá v jednom chvění:

„Již ho není! Běda! Již ho není!“

My pak, jak se na křesťany sluší,

modleme se za tu jeho duši.

Nechať opěván je každým pěvcem,

bylť on posledním a dobrým ševcem!