Poslední svého rodu.

Chladné jsou noci v jeseni, kdy rudé

a plavé listí stříbří luny zář,

tu stíny příšerné po zemi chudé

se pnou jak vrásky smušící jí tvář,

a mezi stíny bílé mlhy leží,

a v stínech, v záři, v mlze dýše bol. –

Hle, bledá paní dlí na hradní věži

a temným zrakem rozhlíží se kol.

A všude prázno, ticho! z dálky vane

jen noci dech tajemně kolem ní,

a ona šeptá: „Odpusť, světů pane,

mně první hřích – jest to můj poslední!“

Hle – na cimbuří již se vymrštila

a již chce zkusit smrtonosný skok,

v tom náhle zpět se hne – čarovná síla

jí kojí citů bouř a staví krok.

„Mně pravil otec na smrtelném loži:

tys, dcero, rodu svého poslední –

chraň otců česť, chraň tebe vůle boží,

by slavným byl můj rod i v skončení.

Ach, když nepřítel otce zesnulého

zpustošil svatý rodný statek můj

a když jsem klesla do zajetí jeho,

tenkrát jsem mužně nesla osud svůj.

Když vrahův syn, ten jinoch milokrásný

mi tajně věčnou lásku přísahal,

v mém srdci budě ohlas stříbrojasný –

i tenkrát hrdý duch můj vytrval.

Však běda mi! teď drzý vrah mne nutí,

bych za své jeho jméno přijala,

bych vlékla život v jeho obejmutí –

pryč ty myšlénko! kéž bych umřela!

Ha – nyní hledala jsem náruč smrti,

však nesmím – příliš svatou krev je má!

a klet, kdo zločinem svá pouta drtí,

a zločinem si volnosť ujedná.

Nepřítel rodu mého hrdinského

zřít nesmí, mnou jak bídné dokoná!

poslední věrné srdce kmene svého

i smrtí pohrdá a odolá!“

A vrátila se pyšně do komnaty;

ty stěny, svědkyně jen otroctví,

hleděly mlčky na ten zápal svatý

a na to velké, temné vítězství.

Nedlouho však jí vlhké noční dechy

v žaláři kolem lící vanuly;

když zemřela, tu věčně svěží mechy

kdes v samotě hrob její pokryly.