Poslední symposion.

Jak velebit tě, duchu poesie!

já prachu, hrobu syn,

jenž poutem chřestí, čelem o mříž bije,

jen oblaků já stín,

po moři jdoucí lidských slzí, muk,

jen krůpěj rosy na života stromu,

jak písně svojí hluchou jiskru, zvuk

do hymny mísit mohu blesků, hromů,

jež od věku ti slouží jako bohu!

Byť duše mojí každá struna

jak moře valné zněla,

a myšlének mých runa

tak jásala a hřměla,

jak vlasatice chvost, kdy přes oblohu

vlá v nekonečném běhu –

přec sotva stéblem dotknul bych se břehů

tvých, moře krásy, poesie duchu,

jenž v nesmrtelném ruchu

lesk perlí házíš na pobřeží světů.

Tys orel Jovišův, tys v kříži Kristus pnící

za spásu lidstva, Artušovy mísy

tys ono zlato, v němž krev boha mísí

se s chlebem lidské bídy, v tvůrčím vznětu

by dosáh’ bohů člověk vítězící!

Přec, božský duchu, přijmi píseň chudou!

Vždyť v pralese, kdy slunce září rudou

štít bleskný vznese, hymnou velkolepou

tvorové všici pozdrav jemu hudou,

i pěvců sbor i bídných cvrčků chasa,

dub na skále i v blátě travná řasa,

v nich stejný cit se touhou rodí slepou

a stejnými plá čarné duhy skvosty –

Ó božský duchu, přijmi zpěv můj prostý!

Jak lesní pramen pavučinou, plísní,

kdys dumou tesknou, bolu clonou mračnou

zrak Sofokleův, zastřelo se nitro.

To božské oko, z něhož hvězdy písní

v noc lidstva vzešly smutnou, neprůzračnou,

v němž poesie zaplanulo jitro,

do věků žhoucí nesmrtelným leskem,

v němž jako v hnízdě snů, myšlének ptáci

let strojili, by luhu po nebeském

zář pili hvězd a slunce žhavé zlato,

to božské oko nevýslovným steskem

dnes dumalo a choře bylo vzňato.

Sám věštec neví, odkud hoře náhle

v skráň přilétlo, kde vězí jeho ostny,

jen srdce prázdné, rety cítí zprahlé

a jako zimní vichr nelítostný

mu sněhem vlasů víří dumy mrazné.

Nadarmo v slastných vzpomínkách se ztrácí

o mládí svém, kdy v cestě bludné, srázné,

jež uměním se zve, krok ušel prvý,

kdy tvůrčí silou, ducha svého krví

zřel potřísněný první lupen zdaru

na čele horkém, kdy jak Sisyf k práci

zas nové vstával, nový balvan valil

z propasti žití – marno – do poháru

slunného vína žluči chuť se vrací,

již smutek dnes mu v hloubi duše nalil.

Tak snění rosou tesknou, tajeplnou

jak lotosu se kalich houpal vlnou

duch básníkův; v důl s plochy domu zíral

na rodné město, tepnu svého žití,

až v jeho ulic křivolaké síti

stín našel divadla, jenž velký, šerý

u nohou ležel božské akropole.

Neb právě slunce Athén nad branami,

ohnivý kotouč posledními plamy

jak sťatá hlava kácel se a zmíral.

Již soumrak za ním, havran leskloperý,

se vzduchem míhá, azuru již pole

hvězd květy plá a noci koráb vzdušný

z oblaku tíhne od západu zvolna.

A básníku se zdá, že míří k němu zrovna

příď pochmurná, již stíny na palubě

lze rozeznat a myrty svěží věnce,

jež do hrobu se mrtvým v skráně vinou,

již blízka loď, s ní píseň chví se bolná:

„Do Hádu plujem, úděl žití krušný!

Prach zemský střásá noha naše volná.

Jen času píď, jen chvilka žití skrovná

tě od nás dělí. Svého vyvolence

ni sami bozi chránit nedovedou

před smrtí bídnou, jsi též pavučinou,

jak my jsme byli, určen ku záhubě,

ač v životě tvář zanícenou, bledou

jsi v Olymp vznášel k nesmrtelných stolu.“

Loď zanikla, jak o břeh nekonečna

by tříštila se v trosky; ve hlaholu

usíná město, nad ním dráha mléčná

jak hejno holubic bdí s lunou v stráži:

K ní básník vzhléd’ a v tajeném děl bolu:

„Nuž vím, již vím, proč tajné hoře ducha

horečnou svírá křečí, na zápraží

se Thanatos tmí, v moje dvéře buší,

jak před lovcem chrt, před ním smrti tucha

v mé spánky vnikla, v tichou moji duši.

Vstup, Thanate! já neděsím se tebe,

tys jako slední zvuk, jenž chyběl dosud

souzvuku mého žití, slovo slední,

jež říci musím, myšlének bych nebe

dovršil odkaz, jejž mi bohův osud

dal v kolébku. Den žití řadě ke dni

jsem zřel tě stále, proto dílo k dílu

jsem hromadil, jak lakotný své zlato,

bych prv než přijdeš zářné došel mety

a klidně patřil svoji na mohylu.

Přec, Thanate! mé nitro bolně jato,

že přišel jsi mé uzamknouti rety.

Přec lkám, svůj konec blízký tuše,

kdy pomyslím, že s umrtvělým zrakem

též poesie unikne mi duše,

že jako ptáče s žití mého vrakem

se rozloučí, že vychladne krb její

v studeném lebi, tvůrčí onen plamen,

jenž byl mi číší, krmí, sluncem, vzduchem,

že nebudu již bloudit po šlepěji

té zářné hvězdy, nebudu již zmámen

té síly vínem, orlích křídel vzruchem,

jímž burácel jsem v myšlének svých lese.

Dál v širší kruhy bolesť má se šíří

tou otázkou: Zda za sto tisíc věků

plát bude ještě poesie záře?

Či věků příštích bludném na útese

loď její ztroskotá se? chudé chmýří

z perutí zbude, hesla jiných vděků

duch lidský sobě vstaví na oltáře?

Snad přijde čas, kdy přírody taj všaký

um lidský z moře záhad pravdě blíže

ven vynese, a břitkostí svou mříže

v ráz rozlomí, že všecko pod oblaky

znát bude člověk, Hélios jak vládce,

však poesie z pokácených lesů

v dál uletí, jak poplašený ptenec,

by v jiných světech hnizd malebný věnec

zas nalepil a jiným tvorům sladce

své písně zpíval u vítězném plesu?

Ó bohové! tou otázkou se chmuří

teď duše má, ne myšlénkou, že zhynu,

to věděl jsem, kdy matkou jsem byl zrozen.

Ó světa vládče! věků na cimbuří

ty Zéve stojíš, budoucnosti moře

ti patu líbá, čeká tvého kynu,

by hráz protrhlo, rozlilo se v světy,

přej milosti té, zjev mi blahosklonně,

zda poesie, vína zlatý hrozen,

vždy vlažit bude člověčenstva rety,

zda jako srdce ve stříbrném zvoně

bít věčně bude v lidstvu, na obzoře

zda nepohasne strážná její zoře?

Ó zjev mi to, bych v blahé tuše, míru

v práh smrti vstoupil, uchoval si víru,

že pravou drahou v příštích věků tísni

duch lidský dojde ve vysněný eden,

tou hymnou ideálů, hvězdou veden,

již v životě jsem slavil vlastní písní –“

Ret zmlknul tiše jako vánek v keři,

kdy v sen se klade v sněti mnoholisté.

Noc letní dýše. Nebe modré, čisté,

hrá jiskrami, jen labutí jak peří

se kdesi chvěje bílých mráčků tříseň,

jak vlajka lodi. Město v spánku leží;

v sen jeho časem mořských od pobřeží

vln zaznívá jen přitlumená píseň,

jež jak oř stepní letí bez otěží

od země k nebi – Pojednou tu v místě,

kde básník dumal, stín se zjevil světlý,

blesk z očí pršel, z kadeří šla vůně,

jak růže by v ní právě rozekvětly:

„Tvou prosbu slyšel Zeus na svém trůně,

té chvíle ještě odpověď dá jistě

tvým pochybám. Jsem Hermes, posel bohů,

sem ruku dej a vzepři o mne nohu,

v síň Olympu tě vznesu. Příštích věků

tam uzříš tůň, v ní jako rybí hejna,

jež k moři táhnou k svému vyplnění,

roj dějů spatříš, spjatých ke člověku,

tam budoucnosti brána čarodějná

v ráz otevře se, pravdou stane snění,

však potom zemřeš –“ Domluvil a v chvatu

v let vznesl Hermes perutnou svou patu.

Již plují vzduchem. Zas jak dříve v žití

dech boha básník, srdce boha cítí,

zas jako kdysi hřímá ku obloze

v náruči boha, na oblačném voze. – –

Jak v dešti zlatém síň Olympu plane,

v niž sešli se dnes všickni nebešťané

na rozkaz Zévův. V moci majestátě

bůh bohů v čele, po odvěkém řádu

dle hodnosti své bohyně a bozi

kol věnec tvoří v purpuru a zlatě.

Tu zářná Pallas, mračný vladař Hádu,

tam hněvná Héra bleskem oka hrozí,

tu Foibos k řeči ústa strojí květná

a dál a dále řada bezpočetná

se božských tváří kolem stolků tísní,

jež Héfaistos svou rukou zrobil zručnou

a na nichž nektar s ambrosií vonnou.

Číš o číš zvoní v sladké zvuky písní,

jež Musy pějí, radost slokou zvučnou

zní ve všech srdcích, zraky blahem tonou –

toť bohů kvas, toť symposion bohů.

Pokynul Zeus, ztišily se šumy,

on jediný stín vážné jakés dumy

měl na čele: „Nuž hvězdnou přes oblohu

ať naposled se naše píseň šíří,

dnes naposled ať číši ruka zvedá,

číš moci té, jíž vládnuli jsme zemi,

než Olymp v troskách, pilíř na pilíři,

nás pohřbí v tmu a hrobu plíseň šedá

nás pokryje, tož svými haluzemi

strom zapomnění. Neboť vězte, v prachu

již pokáceny oltáře jsou naše,

již duch člověcký s pohrdáním, plaše

práh svatyň míjí, tupě, beze strachu

nám v tvář se dívá, posmívá se nachu,

jímž sám nás obdal, snění svého modly.

Co blažen vytvořil, teď blažen ničí,

bůh nový ve snách hlavy jeho klíčí,

nás jako loutky zvetšelé a chudé

v kout odkládá, by v pokoře své podlý

na boha vztyčil vidinu zas novou,

jíž jako nám se klaněti zas bude

do chvíle té, než září purpurovou

blesk jiné stvůry ve snách vytoužené

mu nové božství, nový Olymp sklene.

Toť onen Kronos, jenž své děti sžírá,

jenž stále lačen nové zase rodí,

v němž vedle bezbožství se krčí víra,

jenž prací obří, myšlének svých lodí

chce dojít břehu z bouře záhad, klamů,

původu světa, pravých bohů chrámu.

Jak hvězdy padnem v prázdné času tůně,

těch bohů zašlých řadu rozmnožíme,

jež jako mezníky si na své pouti

duch lidský vztyčil. Při vzpomínek lůně

jak stará zbraň, jež ve zbrojnici dříme,

tlít budem mezi krunýři a meči,

jež odložil již člověk do zákoutí,

v síň minulosti. V symposion slední

dnes sdruženi jsme, proto sladkou řečí,

nechť písní sledně Olympos náš zvučí,

než záhuby tmě padnem do náruči,

než rtové naši uzamknou se lední –“

Však darmo děl tak Zevs, dech smutku síní

již vlnil se a na pohárech v jíní

se srážel hustě, jak vidina vzdušná

již ztrácela se vlna hodu rušná,

ba světla sama zbarvila se kalně,

stín vrhajíce míhala se žalně.

Tu mrtvou tiší stříbrný jak zvonek

hlas zazněl sladký, postať vzpřímila se.

Netknutá smutkem lilije jak stonek

v šeř Afrodite v božské vzplála kráse:

„Díš pravdu, otče, jistá zhouba čeká

na Olymp zářný, z obecné však zkázy

já jediná jen vyjdu bez pohromy.

Ať sebe víc se vlna zhoubná vzteká,

ať bohy ničí, nové v trůn si sází

duch lidský, nechať všecka vesla zlomí

v budoucích věků bouři: nad člověka

vždy větší budu, v nesmrtelném žití

přetrvám božství, co jich v lidstvu bude.

Sic jméno ztratím v burném vlnobití,

však jsoucnost moje tatáž vždycky zbude.

Ať Jehova se, Budha, Ježíš zove,

přec ona Láska nadpozemská, velká,

jíž stvořen svět a trvá bytí všecko,

jíž na titána vzrůstá lidstvo děcko,

jež k hvězdám snah jak neomylná střelka

směr ukazuje, v každé víře nové

táž zůstane svým bytím neúmorným,

jak vlna v moři, jež svým skonem druhou

zas zbouzí vlnu – nesmrtelnou vzpruhou

všech činů velkých, které času v desky

vyryje lidstvo ducha rylcem, blesky.

Kde v budoucnu je bůh, jenž čelem vzdorným

mne zapudil by, – každým věkem spíše

v hloub zakotví se nadhvězdná má říše,

spíš nauk všech se trůny zvrtnou příští,

že bez bohů svět bude, z trosek, tříští

jen já povstanu. Pak zem bude nebem

a lidstvo živo mým jen bude chlebem.“

Poslední slova božské Afrodity

velebně zněla, kovové jak štíty

by utkaly se – silnějším však hlasem

Sofokles volal bohyni se koře:

„Ó díky vám, vy zlatá, medná ústa,

můj hrob jste růžným osvítila jasem!

teď rád se schýlím v Hádu lada pustá,

neb potrvá-li lásky hvězdná zoře

nad světem, lidstvem dobu nekonečnou,

i poesie lampou bude věčnou

lidskému duchu, – nerozlučnou druží

je láska poesii, zlatou osou,

kol níž se vlní jako lístky v růži,

než otevrou se zplna – sluncem, rosou –“

Nazejtří v mrtvém Sofoklea líci

úsměvu našli jiskru doutnající –

to bylo snem, jejž básník viděl v duši,

než navždy zapad’ mrtvých stínů v hluši.