POSLEDNÍ TAJE.

To zajisté je tenké jako nit,

to zajisté jest uzounké jak vlásek,

co rozlišuje naše nebýt – být,

v čem propast lidských i zvířecích lásek.

Kde začíná, co život jmenujem,

kde přestává to? Jak a čím kdo stvořen,

co vůle ví a duše tuší snem,

kde rozchází se živý – uschlý kořen?

Jak vejce Kolumbovo je ten taj,

jenž poslední se zdá být a je prvý.

Hloub ke dnu jen, ať spadne maska, báj,

je pouze život v nervech, svalstvu, v krvi!

Strom vidím nádherně se rozkládat,

jak roste, dýchá, kvete, voní, žije,

zřím jeho vznik a vzrůst a uzřím pád –

Proč stíhá člověka jen utopie?

Syn hmoty jak strom život žije týž,

zří v azur, sycen kořenů svých mízou,

tam prvky všeho jsou, čím roste výš;

chceš lepším být pod lidství svého řízou?

Buď jak ten strom a vždy to dobře tak,

měj vzrůst a list, měj květ a plod a zpěvy!

Jak’s vznik’, tak zhyň, vždy volný jako pták,

jak strom, jenž o posledních tajích neví.