POSLEDNÍ TRÁVĚ

Poslední trávě můj pozdrav poslední,

vřelý můj pozdrav a tiché loučení

v záři té krajiny v chvíli polední,

dřív než v poušt sněžnou vše se promění.

Za dvorce bělavé, v stíny kaštanů

vždycky mě zlákala. Splavy hučely,

obilí pukalo, štěkot hafanů

na sluch mi dorážel, stromy šuměly.

Ona jen, heboučká tráva zelená,

vysoká, křehká tak denním po žáru,

svedla mne s dívkou kdys vůní sycena,

lesy kdy v zlatém stály oparu.

Nezříc mne, s knihou blíž za strom usedla, –

ó, tak ji travnaté moře zlákalo,

světlo že kanulo, kam jen pohlédla,

v zákoutí splavu že cos tak plakalo.

Jen ty, ó travino měkká, zářivá,

jen ty jsi svedla nás k slovům tenkráte,

že teď mé srdce jen o ní blouznívá,

měkké jak ty jsi a sluncem prohřáté!