Poslední triumf Petrarkův.

„S hvězd zlatý prach na křídla naše kane,

dál nemůžem, zde démantová skála

vše objímá, můj miláčku a pane!“

A Laura jako velká zoře plála,

a Francesco se díval v mraků šeř,

kde v hloubi samá slunce kolovala;

pak na ty skály, na nichž mnohý keř

plál edenskými poupaty a svítil,

a na ni zas, jež matka, choť a dceř,

jež vše mu byla, pro niž všecko cítil.

Jak druhdy s jejím jménem v písni hrál,

teď její úsměv jako poupě chytil

a jakby rozdech růži, jen se smál

a pravil zvolna: ,Ještě výše, drahá,

a výše zas a výše, k Bohu dál!‘

„Když tedy chceš“ – a jemně už se zdráhá,

a tísní křídel andělských dál zas

šla cesta jejich. Kam zrak zpilý sahá,

tam květy barev sterých, třpyt a jas,

šli z moře vůně v moře světla spolu

a v moře tónů mísili svůj hlas.

A byli květy dva na jednom stvolu

a perly dvě ve jedné škeble uchu,

a jedny rty u mystického stolu.

A nesli se jak chmýří davem duchů,

kam anděl křídlo, pevně kladli nohu,

však bez hmoty v tom safirovém vzduchu.

A měli poznání a vůle vlohu,

co jeden chtěl, to oba chtěli přec

a jedním dechem lkali: Výše k Bohu!

A křídla kde se spletla u věnec,

on zastavil se, bylo mu tak blaze

jak orlu, úzkou jenž opustiv klec

hřmít může vesmírem na volné dráze,

k ní sklonil se a pravil: ,Jako pýří,

hleď, v mhu se tratí ony skalné hráze!‘

Jak v jeseni, když vítr v astrách hýří

a unáší jich pestrobarvý háv,

že samá květná tříseň vzduchem víří:

Tak opozděných andělů zde dav

se ještě vzduchem nes’ – však zanik’ v páře

a vstříc jim kynul světla proud a splav.

A kol nich rostla záře, záře, záře!

,Rci, duše drahá, bydlí tam juž bůh?‘

on ptá se blahem roznícené tváře

výš pozvedaje. „Ano, snů a tuch

ten věčný cíl tam bydlí, brzy nám

se zjeví, až vzplá blesky celý vzduch.“

,A v onom světla bydlí sám a sám?‘

„Ne, miláčku, Smrt u nohou mu sedí

a tiše patří v náruč hvězdným tmám.“

,Jak, Smrt? Mne lekáš svojí odpovědí.‘

A ona: „Je to jako v žití tady,

Smrt s Žitím z kosmu kolébky vstříc hledí,

Smrt s Žitím spřádají vše světa řády.“

A nežli domluvila, obklíčily

je kolem světla zlaté vodopády.

A z nich zjev kráčel vstříc jim velký, bílý

a kynul palmou. ,Rci, to Smrt je snad,

z té věru malý strach se v duši chýlí.

To není hrozný přelud, není kat,

děs lidstva, Hellenská báj tak ji snila.‘

A ona s úsměvem všech rajských vnad:

„Tvá píseň,“ děla, „tak ji proměnila!“