POSLEDNÍ UDÁLOSTI

Jak veškeré řemeslo

v našem věku pokleslo,

tak i diplomacie

zubožená velmi je.

Bývala ta skvělá banda

za starého Talleyranda!

Tenkrát ještě diplomati

vládli jemným uměním:

myšlenky své zakrývati

pokryteckým řečněním.

Jaká změna! Je čas jiný.

Jasnou řečí mluví činy.

Tak si řekla Italie

ku podivu upřímně:

„Věru mnohem chytřejší je,

když Tripolis patří mně

než jinému. Nebezpečí

v odkladu je, že ho něčí

ruka vstrčí pod kabát.

Kmotr sultán v Cařihradě

je teď chuďas na hromadě,

není se co chlapa bát.“

Inu lidi – jakáž pomoc,

politika je boj o moc!

Co se týká idejí –

toho nechme raději...

Nemysli si, čtenáři,

že chci kazit existenci

nepatřičnou konkurencí

doktorovi Kramáři.

Víš, že o moc zápolení

česká politika není;

správněj by se nazvalo

ji snad bojem o málo.

Neb o požadavku velkém

nelze přece mluvit celkem,

můj ty pane, někdo-li

sype prachy na školy,

které by měl právem stát

platit a ne zavírat.

Na příště Čech rozvážný

Vídni se – i jinak vyhne.

Vezme sobe výstražný

příklad z české deputace,

na kterou se delegace

vrhla celá německá,

na ženy i na děcka,

ne snad slovem jen či perem,

ale pěstí, revolverem.

A co tomu říká vláda?

Ta by ráda... ta by ráda...

měla větší vojsko zase

a víc peněz na ně v kase.

Vysvětliti lze si snadno,

když se panstvo pod stůl skryje

před výstřely s galerie,

rekem být vždy není radno.

Vládě však, jež totéž činí,

když vídeňští mandarini

neohrabanou svou tlapou

zákon klidně ve prach šlapou –

té je darmo něco dávat,

zbytečno s ní vyjednávat.