POSLEDNÍ VĚŠTBA. (IV.)

Kdo poslal vás, mužové tropů od Ceylonu ztracených pásem,

co řekli jste kněžím ve svatyně delfické kobě,

že, sotva jste skončili, vykřikli hrůzou a žasem

a k obloze že v nářku zvedali dlaně své obě,

druh zmateně k druhu zřel zaleklý, bez slova, v mdlobě?

To že jste slyšeli v poslední hodině z čistého azuru zníti?

Jak možno to kolik set odtud mil znělo to stejně

u vás, kdes v Delhi, v aleji chrámu pěti set slonů,

že cítili všichni: Přestalo srdce světa teď bíti,

krev žití se stavila v bouřném svém tluku a chvějně

spad’ se stromu pějící pták a z bystřic zpívaných tónů

se vyloudil nářek a pokřik: Co jen se to stalo?

I vy jste viděli, stín jak nebem bezoblačným plynul,

sta ruk jej démonských tkalo

na obrovský rubáš, jenž ukryl tepny vše žití

a hlas zněl vodami, nebesy, hvozdy a ve skalách šinul

se ohlasem dunivým po klenbě oblohy, bouřil a hynul:

a pravil: „Velký Pan – zhynul“ – –