POSLEDNÍ VÍTĚZSTVÍ SOFOKLOVO

Smrt jeho byla jako celý život

jen darem bohů. V době vinobraní,

když archon Kallias vlád nad Attikou,

požíval stařec v stínu oliv svojich

omžená zrna plodů Dionysa,

a Dionys byl, jenž dal zrnku hroznu

uváznout v hrdle mileného kmeta,

by obdařil jej smrtí bezbolestnou.

Já demotem byl jeho na Kolonu,

a naše rody dávný svazek poutal.

Už Kleandros, můj děd, žil v dobré vůli

se Sofillem, jenž zhotovoval zbraně

a demarchem byl. Sofokles, syn jeho,

žil v Athenách jsa nejkrásnější zdobou

jak jich, tak celé Hellady. Ač často

králové z dálky k dvorům svým jej zvali

jak Aischyla a jako Euripida,

on, volný člověk, odmít vždy a zůstal

ve vlasti svojí. Do rodného kraje

zavítal často, a ty dny nám byly

jak svátky bohů. Ruce podal známým

a řečí vlídnou všechny oslovoval

po osudech se ptaje nejen lidí,

ale i stromů v háji posvěceném

i zvířat domácích. A sladkost medná

tak vála z řečí, zraků, z tváří jeho,

že v přítomnosti jeho vždycky zdál se

ten vlastní život člověku zvlášť krásným

a radostněji žil se v také chvíli.

Je divno věru, že se přihodilo,

co vyprávět chci. Rozum nepochopí,

že možná věc ta, ale pamět, svědek,

tak živě vyvolává děj ten celý,

že rozum naslouchaje zvěsti této

věří a trne... Sofoklův syn Jofon

na otce žalobu vznes u příbuzných

v ten smysl as, že stařec pod let tíží

rozhledu pozbyl, neschopným že k správě

i rodiny i společného jmění,

a v nesouhlase že prý s lety svými

ve službě Erota a Afrodity

čest stáří svého posměchu v šanc dává.

Ten soud jsem zažil. Byl jsem vylosován

za kolonský náš demos v řadu soudců

a zasedal jsem v počtu padesáti

na agoře. Všem stydno až nám bylo,

když stařec Sofokles k nám na soud vstoupil.

Let počtem měl už hlavu nakloněnu,

a kolem úst ten vlídný, mírný úsměv,

jak za dob mužství. Příbuzní pak přečtli

žaloby obsah, jak ji vznášel Jofon.

A básník seděl opíraje skráni

pravicí postavenou na koleně

a zdál se zrakem stopovati plavbu

oblaků bílých. Potom odpovídal

(řeč jeho žije stále v paměti mé

ne obsahem jen, ale také slovy):

Ó soudcové, vy popatříce na mne

snad znamenáte, že můj hlas i ruce

i celá postava se značně třese –

však není tak pod obžaloby tíhou.

Let devadesáti to břímě pouze,

let bezohledných, jimiž stíní osud

veškeré dary nesmrtelných bohů.

Z vás mnohý znal mě asi v síle mužství

a mnohý z vás snad v divadle i býval,

když hry mé hrály se, a tleskem dlaní

i hlučným souhlasem snad přispěl k tomu,

že vítězství mi bylo přisouzeno.

To zapomeňte, prosím, soudci moji.

Vždyť nejsem už, čím bývával jsem tehdy.

Stín jeho jsem, jenž brzy asi bude

jen stínem v Hadu... Šťastný byl můj život,

však i to štěstí naposled je tíhou,

když dlouho trvá. Trpělivost mějte

s širokou žvatlavostí mého stáří,

vždyť – napadá mi právě – stojím tady,

bych na žaloby syna odpovídal.

Syn žaluje mě – neprávem či právem,

já nevím – jisto však, že žaloba ta

jest truchlým plodem, jejž mé stáří nese.

– O tíži let se praví. – Myslím, správně.

Vidíte zjev můj. Dokladem jsem tedy.

– Že rozhledu jsem pozbyl. – Také myslím.

Neb zrak můj obrácen je v místo jedno,

v cíl cesty všech, i chudáků i králů,

barbarů, Řeků, nešťastných i šťastných –

já tedy vidím malý kousek země,

jenž v posled bezevládné tělo skryje.

– Že nejsem schopen správy svého statku. –

I to snad pravdou. Právě ta tma Hadu,

jež v oči moje vysílá své stíny,

jim zabraňuje počítati ovce

i plody oliv, malátné je činí,

že nelze dohlížet jim na vinice,

na účty, správce, vydání i příjmy.

– O službě Erota a Afrodity

žaloba v posled ještě zmiňuje se. –

Ó třikrát žel mi, že mi nedopřáno

přisvědčit tady! Že ty nezmožený

a z bohů nejsilnější, okřídlený

Erote střelče, už se nepokusíš

vyslati hbitý šíp svůj k mému srdci!

Že nevzrušíš je v jednotvárném tluku,

by poskočilo jako štvaný jelen

a šťastno bylo v sladké nejistotě,

v zoufalém blahu, v drahém roztoužení!

A že ty, Afrodito, která umíš

zatemnit smysly, žhavý var dát krvi,

tmu nesmrtelnou do smrtelných očí, –

že zapomínáš, že je v počtu živých

Sofokles, Sofillův syn, stařec vetchý,

jenž rád by nesl sladká muka tvoje! – –

Ó soudcové, zde vidno, znám se k všemu,

z čeho jsem viněn, a čím vinen nejsem,

chtěl bych být vinen... Ještě dovolte mi,

a povězte pak, zda to stáří moje,

je skutečně už blabolivým děckem,

– vždyť člověk opuštěn jsa všemi bohy

nevěří víc už ani duchu svému –

přečísti něco. V tichém osamění

dnů svojich – dávným pouze puzen zvykem –

hru skládám o neblahém králi onom,

jenž v Thebách vládl. Oidip, jehož život,

strašlivým hněvem bohů znamenaný,

vám znám je. Ve hře mojí je už starcem,

jak já jsem; v konci svého putování,

jak já i stojím; veden dětmi krve svojí,

i mně, jak dnešek hlásá, dán syn Jofon.

Ten neblahý král stane na Kolonu,

zkad vidět zdi i Akropoli Athen.

Můj Kolonos, kde mládí moje zrálo,

kde hry jsem psával – – Zde je píseň choru:

Cizinče, popatř na nejkrasší nivy

pod nebem attickým – toť Kolonos,

toť onen jasuplný, luzný kraj,

kde stříbrohlasý slavíků zní zpěv,

hnízdících četně v svěžích větví tmě –

ti vzdychají a žalují!

Zde šumí tmavé pláště břečťanů

i thyrsu posvěcené listoví,

v jehožto stínu živen teplým vánkem

zrá hrozen bez děsivých bouří hrůz!

Zde těká stále v středu štíhlých nymf,

jež kojily jej za dnů mladosti

v nadšeném tanci ten, jenž starost láme,

trud zapuzuje, jasný Dionys!

Nádherně rosou nebes skropené

každého rána znovu narcisky

zde rozkvetají – – tu hlas jeho sladký

se zlomil trochu, vzhledli jsme a zříme

že plno slz má v rozevřených očích!

My z Kolonu, my nejdřív vyskočili

z sedadel svojich, za námi ti druzí

i příbuzenstvo, které žalovalo,

i všichni ti, kdož diváky tu byli –

a k němu běželi a tiskli ruce

a líbali mu ramena i líce.

Hlas rozhořčení nad nezdárným synem

se ozval všudy, stařec však se usmál:

Dík nesmrtelným, k večeru že žití

mi ještě jednou zvítěziti dali.

I synu Jofontovi díky vzdávám,

že pomohl mi!... To byl průběh soudu.

My slavný průvod dali domů kmetu.

Rok na to zemřel požívaje hrozen.

Ty hrozny herec Kallipides poslal

z venkova jemu jako prvotiny

ze svého vinobraní. Dionysos,

jenž starost láme, strasti zapuzuje,

dal takto zhasnout milenému starci.