Poslední Vůle. (III.)

Pak jsou byli truchlili rok celý

Oba bratři rodní z jedné matky.

Když pak na to jaro květobujné

V růžové se roucho obvlékalo:

S mladým Jirkou děla se tu změna,

Jak by nemocen byl, si počínal.

Dobrý mládenec nemiloval rozmar,

Vyhýbal se milým veselostem

Zadumav se v divé rozmýšlení.

Miloval jen cestu ušlapanou

Vedoucí tam za pahory modré,

Kdežto květla rozbujelá růže,

Jarní růže, v umájeném sadě,

Krásná děva, srdci milá Fana.21)

Zadumal se v sladké rozmyšlení

O povabech luzných mladé děvy,

Po níž vroucně toužil ve dne, v noci.

Za tou mnohý večer čile zajel

Na koníku vranném známou cestou;

Na tu rozpoměl se mnohé jitro,

Když na pastvu bujné koně pouštěl.22)

Souvěrným však slovem nepromluvil

K bratru svému, k Josovi dobrému,

O své nové v srdci mladém změně.

Bál se Jirka rozloučení s bratrem,

S bratrem bál se rozdělení dvoru,

Jejž jim otec odporučil v dědství.

Neb se vroucně bratři milovali,

Za jednoho ve důvěře měli,

Nechtěvše se nikdy rozloučiti.

Svorně žili, jak dvé jarých doubcův

Na lesnatém vrchu vzrůstajících;

Svorně žili, jako dvé holoubcův

Ve vysokém bílém holubníku.

Tudiž mladý Jirka velmi truchlil,

Že se rozloučiť má se svým bratrem,

S milovaným bratrem, s dobrým Josou,

Chce-li pojíť v manželství svou Fanu,

Jako růže v sadě vzkvítající,

Jež mnohému mládci udělala

Černým okem a obočím černým,

Bílou šíjí, perlovými zuby,

Růžnou tváří, malinovými rty.