Poslední Vůle. (IX.)

A když vkročiť ve světnici chtějí,

Na zvýšeném prahu postanoutě,

Povstanou a zblednou jako smrtí.

Přebolestně Jirka v zděsu zvolá:

„Pro Bůh věčný! milá choti moje,

Co tě tak bolí, že’s tak hrozně bleda,

Bleda jako kdyby’s umírala!?

Proč tu ležíš na opustném loži,

Chvějící se listem mladé lípy,

Jakoby tě kdosi v hněvu otrul?!...

Avšak... co mi vjelo... v divé žíly,

Že mi tepou jakby ohněm vzňaté?...

Hlava pálí tisícerým žárem,

Divý plamen hárá v prsou mojich...

Bratře!... bratře!... postůj podlé boku,

Sic ti klesnouť musím na podlahu!...“

Tu se vzchopí v divém bolu Fana,

Vrávorá se ku věrnému choti,

Klesnouc před ním na kolena svoje

Zajikavě takto pláčem praví:

„Choti věrný, odpusť strašnou vinu,

Již jsem zpáchala dnes v rozšílení!

Já jsem tebe vínem otrávila,

Že jsem miloval bratra tvého,

Zahořevši k němu v tajnu z srdce

Necudnou a hříšněžhavou láskou.

Darmo já jsem v srdci bojovala,

Darmo tuchlala ten plný úpal,

Až můj rozum a ctnosť vášeň divá

Výbuchem zlým prosto pokalila.

Bych se švakru mohla zasnoubiti,

Otrula jsem víno tobě dané,

Aby’s upiv zemřel na své cestě.

Avšak spravedlivý v moci svaté

Na nebesích Bůh usoudil jinak!

Neb když švakr připil na mé zdraví

Nevěda, že víno otrávené:

Tu se náhle dotkl Boží soud mne,

A já stejnou smrť si zalíbila,

Bych svou vinu umenšila něco.

Odpusťte mi pro nebesa! bratři,

Bych přec lehčí měla umírání!...“

Dořekši pak objala jich nohy,

Prosila za odpuštění pláčem,

A pak klesla na podlahu mrtva...

Vedlé ní choť věrný umdlen sklesl

Odpustiv jí vinu za svou vinu.

Neboť bratr Josa podepřený

O podnoží lože přesmutného,

Posledním též byl promluvil slovem:

„Odpusť bratře! neb to vina naše,

Že jsme vůli matky nezjednali,

Poslední to vůli smrtí svatou:

,Obývejte spolu dvůr ten bílý,

Jejž vám otec odporučil v dědství!

Když pak mladou choť z vás jeden pojíť

Bude míti v vůli mládenecké:

Tu se o dvůr bílý tento dělte.

Každý půli vezmi toho jmění,

A buď losem na to vyrovnáno,

Kdo otecký podrží dvůr bílý.

Neboť často mezi pokrevenci

Choti příchod budí nesvár divý.

Musí tomu tak se předejíti!’...

My jsme tomu, bratře, nepředešli,

A tak vina naše, jako její!

Bůh jí odpusť, my jí odpouštíme!...“

Takto praviv rodný bratr Josa

V náruč klesl bratra svého Jirky,

A s ním duši v téže chvíli pustil.