Poslední Vůle. (VI.)

Asi třikrát zavítalo jaro,

Bujné jaro na úrodné Haně;

Třikrát květy ověnčilo luhy,

Mnoho za ty doby proměnilo...

Svorně žili dosuď bratři rodní,

Jako družné děti z jedné matky,

Jež je porodila za hodinu.

Nežila však ve svornosti Fana

Co choť věrná svému manželovi,

Ve svornosti se svým srdcem v tajnu.

Ale běžným časem zahořela

V lásce hříšné k švagru Josefovi,

Jenž svůj dvorec dosuď sám obýval

Odloučen jsa v blízku bratra svého.

Neb on neměl ještě v mládenecké

Vůli, pojíť ženu v hospodářství.

Tak načasto navštěvoval Josa

Svého bratra rodna z jedné matky,

Jenž jej povždy vítal po srdecku

A děkoval za návštěvu jeho.24)

Josa býval též i na večeři

U rodného bratra v dvoře bílém,

Když noc vzešla usmívanou Lunou.

Tu hejčkával na kolenou svojich

Děcko milé z boku bratra svého,

Jenž je za výměnu lásky k němu,

Josou nazval při křestění svatém.

Když je líbal vroucně švakr Josa

V outlé, svěží rtíky malinové,

V líce květné jako s jara růže,

V bílé čelo, jako padlý snížek,

V modrá očka jako blankyt temný,

V černé vlasy jako peruť vranní:

Tu bezvolně Fana zahořela

Náhlým ohněm při tom podívání;

Krev se jala divě v žilách kroužiť

Rozprouděná jako jarní potok,

Když jej slunce teplé rozvodňuje;

Rozprouděná ba jak divá řeka,

Když přebíhá deštěm svoje břehy.

Skoro by se byla vrhla v náruč

Srdečnému k nemluvněti švakru,

A v divokém, žárném objímání

Scelovala tváře švakra svého.

Však choť bránil svojí přítomností.

Tak žár travný dávila v svém nitru,

Jenž se zmáhal mocněj’ den ode dne

Užíraje kořen spokojnosti

V srdci jindy věrném manželovi.

Tož se děla taká změna s Fanou

Za tři léta, po třech jarech květných...

Líce blednou, jež dřív jako zora,

Když vychází růžně v rose jitra,

Choti mile vstříc vždy zavítaly.

A rty vadnou utajeným ohněm

Prahnouc po necudném celování

Retův bujněsvěžích švakra Josy.

Oko plane udušeným ohněm,

Vlhkým leskem jsouci naplněno,

V němž se tají chtivosť ukrývaná.

Ba i děcku Fana záviděla,

Nevinnému a vlastnímu děcku,

Že vždy loudí švakrovo líbání,

Anť ji Josa nikdy nepolíbí,

Leč-li dlouho bavil v dalném městě.

Nevěděl však o té změně Josa;

Nevěděl, sic by byl uprch’ z Hany,

Opustil svůj nový dvorec bílý,

A víc k bratru byl se nenavrátil...