Poslední Vůle. (VII.)

Jednou ráno, když se rozednívá,

Tluče někdo na dubová vrata,

Volá, by se vrata otevřela.

Byltě posel od sestry to vdané,

Tož od sestry rodné Jirky chotě,

Rodné též dobrého mládence Josy.

A když vkročil posel ve světnici,

A dal zbožné ranní pozdravení:

Malý, jak sníh bílý list jim dodal,

A v tom listě četl Jirka manžel:

„Moji bratři, rodní z jedné matky,

Pozdravení přináší vám posel,

Byste dlouho šťastně spolu žili!

Já však prosbu k vašim srdcím vzkládám,

Žádám, byste navštívili sestru,

Provdanou to sestru za Moravou,

Za Moravou bystrou rychlým proudem,

Jankovi to ve Chotěckém dvoře.

Choť můj, jinak dobrý, siré ženě

Ubližuje nelaskavým slovem,

Ubližuje siré vaší sestře,

Rodné z téže milé matky jak vy.

I své děti nelaskavě chová,

Že jsem dcerky jenom porodila.

Milí bratři! Se slzami v oku,

Ježto kalné jak mrak pustý, prosím:

Zjednejte mi choti, milým dítkám,

Zase manžela a otce nazpět"...

Když byl list ten přečeť manžel Jirka,

Slzu utřel s oka zkaleného;

Zamyslil se dumným rozmýšlením.

Zatím pravil dobrý bratr Josa:

„Milý bratře! neopusťme sestru,

Čiňme, jak nám matka přikázala

Před smrtí svou poslední to vůlí:

Bychom byli ochránci jí věrni,

Kdyby manžel ubližoval choti,

Ubližoval nesrdečným slovem.

Vydám já se na dalekou cestu

K truchlé sestře, za Moravu bystrou

K Jankovi do Chotěckého dvoru,

Zjednat choti a i milým dítkám

Zase manžela a otce nazpět..."

Domluvil a juž se ze světnice

Hbitým krokem ku odchodu chystal,

By osedlal rychle koně svého

A ujížděl za Moravu bystrou.

Ale v cestu vkročila mu Fana

V tváři bledá, na těle se třesouc;

S tajeným pak úmyslem tu zvolá:

„Milý švakře! Nedáno ti, volně

K sestře jeti, uzjednat mír v domě:

Nejsi ženat, jak můj manžel Jirka,

Jemuž přisluší spíš usmíření.

Choť můj zjedná švegruši mír v domě,

Ty pak zůstaň u mne v dvoře bílém!"..

Takto mluví Fana k tomu myslíc:

„Zbavím já se nenáviděného,

A pak pojmu za manžela Josu.

Pak on švakr nebude víc líbať

Růžná ústa děcka bratra svého;

Ale líbať bude rty své choti,

Bude líbať líce proň blednoucí,

Objímati štihlé tělo Fany..."

Takto Fana hříšně přemýšlela,

Hroznou vůli v hlubém srdci tajíc.

Zatím bratři vespol uvážili;

A uznavše radu Fany dobrou,

I hned různo juž se porozešli,

Jirka sedlat koně na svou cestu,

Na dalekou cestu za Moravu,

Aby zjednal pokoj milé sestře;

Josa opak, osedlat si koně,

By kus cesty doprovodil bratra.

Neb mu pravil Jirka na rozchodu:

„Bratře Joso! až mne vyprovodíš,

Slovo mírné spolu promluvíme

O mé choti, milované Faně.

Nevhod přišla od sestry ta zpráva,

Abych přijel za Moravu bystrou;

Neb mne souží v hlubém srdci starosť!

Neznamenal’s, jak se divým chvěním

Fana třese, jak jí líce blednou?

Bojím já se, že mi Fana stůně.

A teď právě mám ji opustiti;

Avšak sama takto rozsoudila.

Milý bratře! jak by se’s měl chovať

K mojí choti, milované Faně,

Jak by’s dítěti měl otcem býti:

O tom na cestě si promluvíme"...