Poslední Vůle. (VIII.)

Zatím Fana chystá před odchodem

Snídaní pro chotě svého Jirku.

A když v rozmlouvání posnídáno,

Dala dobrý sýr a bílý chléb mu,

A pak tak se jala domlouvati:

„Milý choti! dlouhou budeš cestu

Konať musíť k sestře za Moravu:

Protož jsem ti uchystala právě

Do kabely dobrý sýr a chleba, 25)

V nádobu pak dobrého ti vína,

V nádobu tu z cínu k posilnění.

Vidíš, choti milý! v tento koflík

Nalíť můžeš z nádoby co libo...."

Zamlčela se pak na to Fana,

A pozbledla jako růžový mrak,

Když se na noc chystá bouře litá;

Zachvěla se jako svída větrem,

Div že závrať mozkem krouživši ji

Na zem bílou pádem neuvrhla.

Vzala koflík a nádobu z cínu,

Pověsila na bok choti svému,

Pak jej jako z lásky objímala

Líbajíc jej v snědé jeho tváře.

Jirka však převroucně choť svou objal,

A nejedno sladké políbení

V její líce bledé vřele vtiskl.

Když se takto rozžehnal s svou chotí,

Sešel volným krokem dolů ve dvůr,

Vyved’ koně na dvůr umetený,

Zalichotil na krk vranníkovi,

Jenž jej dřív nosíval ku milence.

A když koník mocným hlasem zaržál,

Dlouhou hřívou vesele si potřás’,

A zahrabal rychloletnou nohou,

A se vzepjal v svěží rozbujnosti:

Vsedl naň choť Jirka jedním skokem,

A odjížděl rozveselen z dvoru.

Tu mu vstříc šel se svým koněm Josa

A na cestu pozdravil jej takto:

„Žehnej Bůh tvé dílo, rodný bratře,

By’s ujednal mír té sestře drahé,

Vdané za Janka tam na Chotěcku!

Vzdej jí srdečné mé pozdravení,

Že jí štěstí a mír odkazuji.

Avšak dříve, než z bílého dvoru

Vyjedeš, to z oteckého dvoru:

Sobě a svým na zdraví popijme, 26)

Na zdraví dle dědův našich zvyku!"

Na to rodný odvětil mu bratr:

„„Pravdu mluvíš, rodný bratře Joso!

Starých zvykův svato jesti šetřiť,

Když se jedná vespol po přátelsku.

Nuž popijme na zdraví srdečně,

Na zdraví a na zdar mého děcka,

Na lásku mé choti, tebe bratra,

Bych zas všecko, jako dříve bylo,

Při návratu dostih’ ve pořádku.

Zde mi dala choť má vína dosti

Do nádoby z cínu k posilnění

Na tu dlouhou cestu k rodné sestře...““

Takto mluvil Jirka k svému bratru,

A pak nalil přívětivě vína

Bratru až na pokraj plný koflík,

A upřimnou jemu podal rukou.

Josa pojal koflík naplněný,

Když byl bratr jeho Jirka popil,

A vyprázdnil jedním douškem koflík.

Než tu strašný vzkřik byl z dvoru slyšán,

Jak když někdo uleknutím strne.

Obrátí se rychlo Jirka koněm

Vydivený na těle se třesa:

„Bratře!“ zvolá; „toť je hlas mé choti,

Choti mé to vzkřik je ulekaný,

Totě kvil, jak ze smrtelné by mdloby?!

Snad by choť mou nebyl někdo uřkl,

Z nenávisti uřkl aneb z hněvu? 27)

Či jí, Bůh to zachraň! černý havran

V okno zaseď nehodu jí věště, 28)

Že zlekaná vzkřikem ulehčila

Ouzkosti své blízkým před neštěstím?

Nuže pospěšme jí ku pomoci!

Avšak pomoz, bratře rodný, s koně;

Hlava jaksi začíná se točiť,

Jak by mozek smrtí poraněný.

Přes oči mně mraky přeletají,

Jiskry trčí ze tmy proti zoru,

Vše se děje jak by v omdlévání!

Pomoz bratře, pomoz honem s koně!“...

„„Pro Bůh věčný!““ volá bratr Josa,

„„Ty se chvěješ osykou šumící!

I hned slezi s koně, milý bratře,

A pohov si na rameně mojím!...““

Jirka těžko skočiv se třmene,

O Josefa bratra se podpírá.

Ve světnici dvé těch bratrův spěje,

Aby přišli ku pomoci Faně,

Choti drahé a švegruši milé.