Poslední vyprovození.

Kdokoliv narodil se na ten bídný svět,

pocítil aspoň jednou matčin lásky ret,

a aspoň jedna slza slasti si jej vítala,

když šťastná matka zrozeňátko slzíc líbala!

Tak citu prázno není žádné srdce matky

v dítěti aby nemělo největší statky,

tak tupým není ňadro otcovo

aby po matce nezlíbal dítě na novo,

a tak opuštěn není nikdo v žití svém,

aby při zrození jej nepřijal kdos s úsměvem.

Avšak, jak mnozí lidé odcházejí se světa,

aniž by pro ně jedna slza byla prolita!

Jak mnozí zemrou v temné, pusté komoře,

aniž kdo pro ně zalká aneb má hoře,

jak mnohý umíraje přitulí se k stěně chladné,

poněvadž nemá v dobu smrti dobré duše žádné

ni matky, ani ženy, aní přítele,

kteří by usnadnili smrti svízele; –

nikoho, jenž by křížkem čelo jeho poznačil,

nikoho, jenž by zesnulému oči zatlačil!

Opuštěn, neznán jde tak mnohý člověk životem,

a neznaného chladně zahrabají v zem,

po celý život snášel světa sirobu

a bez průvodu nesou jej i ku hrobu!

Kdo potkáš někdy rakev, prostou, opuštěnou,

již nikdo neprovází s tváří uslzenou,

nikdo, jenž v roucho smutku by se oblekl,

nikdo, jenž u hrobu by aspoň poklekl,

nikdo, jenž do hrobu by hodil přehrsť hlíny,

a „otčenášem“ si na jeho vzpoměl viny:

kdo takou rakev potkáš, vzpomeň sobě,

co budu vyprávět ti v této době.

Když ještě žil a vládl císař František

a po zlých válkách lepší zase nastal věk,

věnoval dobrý císař mnohou ze svých chvíl

procházkám městem Vídní, jež si oblíbil:

ve prostém šatu, beze hvězd a řádů,

jednoho sluhu pouze maje v zadu,

kráčíval sám a sám tak ulicemi

všiml si všeho, mluvil s lidmi všemi

a nikdo nepomýšlel při něm na císaře,

leč, kdo byl někdy blíže pohleděl

do významné, duchaplné jeho tváře.

Ta tvář je bleda, šedy jeho vlasy,

to že měl mnohé zlé i dobré časy.

Neštěstí, štěstí, obého dost zkusil

jak zlato v ohni srdce čistit musil.

Neštěstí, štěstí známo jeho srdci,

však víru v nebe nemohly v něm zvrci;

neštěstí, štěstí střídalo se v lidu,

však věrným zůstal lid ten v bouři, klidu;

neštěstí, štěstí císařský rod stíhalo

nad zlato čistším jej však lidstvo vídalo.

Proto i císaři vše čisto jest a svato:

stříbrný jest jeho vlas a srdce – ryzé zlato:

proto žil pro lid jen a v lidu stále

a lid ten modlil se zaň dnem i nocí

v pokoje dobách i ve války mocí

zpívaje: „Bože zachovej nám krále!“

Když tedy šel tak císař jednou v ulic chladu,

a slunko chýlilo se již již ku západu,

tu potká smutný průvod pohřební,

ni zpěváci tu, kněži velební,

ni kříže napřed ani přátel v zadu

šest prken sbito bez ladu a skladu

natřeno černě, na nich žlutý kříž,

tak nese dvé nosičů rakev blíž.

I bylo srdce císařovo strastně uchváceno,

že může jedno z dítek jeho tak být opuštěno,

že může smrt bližního být tak pravšední,

že neprovází nikdo jej při chůzi poslední!

I smekl císař, utřel slzu v oku,

sluhovi kynul, by šel s ním po boku,

řka: „Vykonejme aspoň my dva milou cnost,

vždyť to jest křesťanská všech lidí povinnost,

abychom tomu, kdo tak osiřelý jest,

posledním provoděním prokázali čest;

a poněvadž jest tento chuďas sám a sám,

tedy mu já co jeho císař průvod dám.“

A jak tu císař s hlavou nakloněnou

za rakví ubírá se opuštěnou,

a jak lid spatřil pohřeb prostičký,

jak za rakví jde císař stařičký:

tu smekne každý, vzhlédne k nebes stánu

a žehná v duchu svému zeměpánu,

a pohnut císařovým příkladem

s pohřebním ubírá se průvodem.

A muži, ženy, starci, dítky malé,

vše hnuto příkladem je svého krále,

vše tiše, němě bez zpěvu a bez zvonění

ku hřbitovu jde zbožně, v duchu u modlení.

I rozšířil se průvod za kratičkou dobu

nejinak, než jak knížete by nesli k hrobu.

U hrobu prodlel císař ještě chvíli,

pokud by rakev dolů nespustili,

pomodlil „otčenáš“ se za mrtvého,

aby ho Panbůh do nebe vzal svého,

do hrobu hlíny hodil, tichá šepce slova

a udělav tří kříže, odšel ze hřbitova.

V tom slunko se již k horám nachýlilo

a po obzoru červánky své lilo

a růžovatě vzplanulo vše v vzdušné moře,

a jak tu dobrý císař kráčí u pokoře,

rozhostí se mu červánkové nad hlavou

a obklíčí stříbrný vlas rudou záplavou,

a co se v oku opozdila slza jasná,

třpytí se nyní jako hvězda vzěstospásná.

A jako sféry by se hnuly divnou mocí,

šepotá větrů vání utajené noci:

Šlechetný skutek tento, křesťanské lásky čin,

s nebeských výšin viděl s zálibou Hospodin;

a slze císařské, modlitby slovo svaté,

uschoval na nebi do zvláštní báně zlaté;

a z báně této bude sypat jich jak požehnání,

kudy se bráti budeš v pozemském Svém putování,

a jako pozdrav anjelský Ti sešle je,

až překročí smrt domu Tvého veřeje;

a jako duhu rozestře je po nebesku,

aby Ti k nebes slávě ukázaly stezku;

a před trůn Boží s Tebou přistoupí

a spásu domu Tvému na vždy zakoupí,

a zdobit budou co obzvláštní milost Páně,

vnukův a pravnukův bohatyrské skráně.