POSLEDNÍ ŽREC.

Obětoval bohům denně,

kdy již nikdo nevěřil,

v času rychloleté změně

úpadek jich neměřil.

O poledni v svatoháji

zaplál jeho žertvy žár,

on žil stále jako v báji,

kolem starý div a čár.

Dole pod ním despotický,

neúprosný řádil čas,

nový bůh, a slul duch lidský,

stoletými kmeny třás.

Na stěženě kácel sosny,

jilmy na pražce svých drah,

setřel s kvítí i pel rosný,

stará krása na márách!

Ale z jeho strže denně

povznášel se k nebi dým,

v času rychloleté změně

on si zůstal vždycky svým.

Na obětním na kameni

olej týž a med a krev,

v starých dubů zašumění

zaleh tentýž chvalozpěv!

Však i skála pod ním puká,

z hloubi zní to jako hrom,

mozolnatá hrubá ruka

mramorný tam našla lom.

Staré buky v pád se chýlí

dynamitem, sekerou,

zlekané dál ptactvo pílí

zmlklých hvozdů nádherou.

Železný oř jiskry hází,

v ticho noční padne třesk,

dým se na květ lesní sází,

země chví se, kvil a stesk!

Dole nová města rostou,

pastýř, stádo – báj a sen!

Avšak v jeho duši prostou

nepad řev a hluk a sten.

S myslí klidnou každodenně

uchystal svou žertvu zas,

v času rychloleté změně

mohutnější byl než čas.

Vysílen, až chorý v smrti

na poslední žertvu kles,

sekery co rána drtí

jeho oltář, skalný tes.

Zemřel dříve, nezasažen

slední ranou nových dob,

zemřel stejně velký, blažen,

zemřel volný a ne rob.

V prosaické době naší,

co pod strání duní vlak,

divíš se, proč tam se vznáší

vždy sloup dýmu do oblak?

Řekneš, výpary to země

tak se nesou v mlází, klest.

Echem ze skal zní to temně:

Ne! To duše žrece jest!