POSLEDNÍ.

Sním o knížeti, náměstku jednou

na stolci Petra;

vlas šedivý mu do skrání padá,

stříbrná aureola.

Je tělo útlé, lodyha lilje,

postem a bděním;

v zraku se snoubí jitro a večer,

naivnost a duma starce.

Vzplanutí prudké, hasnutí dlouhé

na věky zvolné,

jen k milování veškerý oheň,

k oběti bratřím sdílné.

Z rukou mu berla vypadla zlatá,

tiara s hlavy;

letorost palmy s úsměvem třímá,

korunou květ mu luční.

Ohromná Stáda neznámých končin

sběhla se k němu;

na pokrm lačných brokáty vydal,

rozlámal vzácné berly.

Vše drahokamy infulí stkvoucích

dětem dal ku hře

a bosé nohy zbodané cestou

v ranách se zardívají.

V nádheru komnat uvedl choré,

nemocné složil;

v purpury shalil hnisavé rány,

jedy z nich rtem svým vyssál.

Jeden byl Otec veškeré země,

Velký a Vlídný,

Písmo své zavřel v jediné slovo,

v jediné dogma: Láska.

Jediný zákon, jediné pouto

na všecky vložil,

pod anathemem přísně jež víže,

přikázal Smilování.

Jediný pozdrav v potkání cestou,

všem Odpuštění;

jediný název v rozdílu stavu

v království jeho: Bratře!

Učinil chrámy přístřeším chudých

jak dětí Boha,

jim v tesknu nocí věčnou jak lampu

zapálil Milosrdenství.

Pod jeho žezlem ztichly juž dávno

zápasy vzteklé;

Všechněch je země, dědictví Boha,

všem prsty nastavuje.

Život je všem jak modlitba tichá,

tajemná hudba;

radost už kvete na každé líše,

omládly z vrásek starci.

Kříž vydal listy, jako kdys divem

hůl Aronova,

a květy žhavé, ovoce sladké;

proměněn zmizel navždy.

V hostii stajen Bůhčlověk tehdá

opustil oltář,

neb v srdce všechněch nyní se vtělil.

Království Jeho vzešlo! –