POSLEDNÍ – – –

Mne tíží přítomnost jak balvan skalnatý,

jenž od hor oddroben se svalil na šípek,

i úsměv osudu mně zdá se záhubným

jak zradou sršící jidášský polibek.

Jas denní bolí mne, noc budí lítost mou,

a píseň lidských úst hněv temný, palčivý,

a práce hemžení, a láska, vášní bouř –

mně k smíchu jako chmýř, jež letí přes nivy.

O, pro nic za nic žít, jen slepě tancovat

jak osud píská nám, a neznat příčinu,

a neznat odměnu, ni cíl, ni závěrek,

a nesmět vzdorovat, a zajít do stínu – –

Toť příliš na ten prach, jejž věky učily,

že může jednati a myslet, že je duch,

že svět si podrobí, – že bude věčně živ,

žeť božím obrazem – ba že on sám je bůh!

Toť nesmrtelný klam, toť strašný, srázný pád,

toť dýka ve spaní, než smrt je rozední,

kol samý ston a pláč a výkřik zoufání –

leč horší budou všech ty věci poslední – –