POSLEDNÍ.

K letu vyšplounala vlna krotká

z trosek muže. Ký to smutný host?

Pěna v sivých vlasech, jak když protká

v šedý hedváb hojný perel skvost;

v ruce vlajka bědně potrhána:

tělo trosečného kapitána.

Naposled jej stihla bouře zloba,

juž ho nepoleká živlů vzdor;

s druhem kmetem rov nechť mají oba

v tiché skrýši na úbočí hor,

kam tak rádi, když se vesna vrací,

k odpočinku letí bouřliváci.

„Pohrobte ho v jasanech, kde leží

přítel jeho, lepší nežli brat,

tváří tam, kde roku půl se sněží,

kam zalétal myslí tisíckrát –

probděv noci hlavu na pelesti –

ku své drahé dceři, svému štěstí.

Pohrobte jej v hor lahodném stínu,

s plavčíkem kde leží cizí kmet,

pod skráněmi maje vlasti hlínu,

na obraze dětí zvadlý ret;

kde tu jedličku, jež vyplavala

za ní z moře, panna vsadiť dala.

Srdce k srdci dejte, k hlavě hlavu,

ať jim pějí drozdi našich niv –

divno, poslední vjel do přístavu

kapitán, jenž první býval dřív!

Spojte všecky, však se rádi měli,

svoji duchem, ať jsou také těly!“