Poslední.

Zoilus mi řekne, že jen prázdno svírám,

za velkými pěvci sporé klásky sbírám.

K vůli němu snad mám s bohem dáti

starým idólům a v staré bohy vírám?

Co mi svět pak! nechť je přemoudřelý,

s děcka úsměvem já prostě na vše zírám;

při tom pavouk jsem, ghazelu sítě

místo much po sluncích pravdy rozprostírám,

u cíle pak dojat krásou, šťastný,

v její zářném, nekonečném slunci zmírám.