POSLEDNÍM VLAŠTOVKÁM.

Leťte si juž od nás ku hostinné dáli

nad vypuklé hory, nad osmáhlé skály,

když vás nehřeje víc dech té jeseně;

když tu dolů sprchlo stromů žluté listí

a to zlato svadlé na chudý šat přísti

země počala si místo zeleně.

Rád bych opatroval pouť vám křídlem něhy,

než tam doletíte na zámorské břehy,

než si naleznete novou družnou vlasť:

leč mi krok zem’ poutá a ruka chví plaše...

budu zatím smýčit’ stará hnízda vaše

a v ně hebké pérce k pérci opět klást’.

Skryjte mi však touhy pod rozpjatá křídla;

za vámi by táhly do nového sídla

a v letu pak stydly mrazem v drobný led.

Chtěl jsem ustlati jim na dně duše svojí,

abych složit’ hlavu mohl ku pokoji,

až by chvíli ustal myšlenek mých let.

Ale v hrudi stále bouří jen a chvějí,

jak by duch se chystal k velikému ději

a dny života mi nítil v plameny.

Leťte jenom tiše a mé touhy s vámi!

V zimě zůstanem’ tu s chatou mojí sami,

až zas jaro přijde pod krov omšený.