Poslové světla.

Zima, teskno, temno, chladna!

Zemi bouře bijí v líce.

Zas však přijde Vesna vnadná,

mžikne jen ta kouzelnice,

a zas zkvetou hory doly,

zas zpěv jara zahlaholí.

Zima, teskno, temno v světě!

Málo víry, málo lásky.

Kam jen hledneš, v srdci hne tě

sterý bol a steré vrásky;

křivdy křičí, bída tlačí,

osiřelé děti pláčí.

Ale pohleď, kdo to pílí

s útěch světlem v tmu těch strastí?

Zjevy, o nichž báje snily?

Či snad posli z věčné vlasti?

Toť lid Kristův, Boží plémě,

posli světla ve tmách země.

V jedné ruce lampy zlaté,

v nichž plam z nebe, víra plane;

v druhé lásky růže svaté

na Golgatě natrhané;

tak, ať tmou, ať závějemi,

putují po strastné zemi.

A kde nad drahými rovy

sirota si slzy stírá

a kde lkají chudé vdovy

a kde bídné bolesť svírá

a kde v duši kvil se třese:

„Slitujte se, slitujte se!“ –

A kde zní vzdech zoufající:

„Ach, již nikdo nepomůže!“ –

tam ti Páně učedníci

nesou zář svou a ty růže:

Pro hoře a pro úpění

soucit, pomoc, potěšení.

A kde radosť žití vadla

jako kvítko krutým mrazem

a kde žalu noc jen vládla,

tam to jitřně svitá rázem;

tam to vlídných poslů darem

hřeje, kvete novým jarem. – –

Rozumíš, náš každý sbore,

slov těch tužbě, slov těch přání?

V době naší, ach tak choré,

znáš své slavné povolání?

Čím víc svou jen vedou tmáři,

ty buď světlem, ty buď září!

Pravdy Boží lampy zlaté

víry plam nechť vůkol šíří!

S Golgaty tvé růže svaté,

křivdy, svár a bol nechť smíří!

Tak, hle, každá naše četa

budiž světlem, světlem světa!