Poslušná.

Jej slyšela za vetchou mluvit stěnou:

Rty ženy mé jsou hořké teď již věru, –

ji nechci víc, jest příliš pro mne smutná,

já rád mám pouze, pane, vaši dceru.

Dnes řeknu ženě: Dojdi na předměstí,

kde Háta leží na smrtelném loži,

jdi, dej jí léku, modli se s ní ještě,

než duše její půjde před soud boží.

Tam víte snad, jak již to přece bývá,

vždyť krůpěj jedu stačí do sklenice...

Zde ruka má. Jí lépe bude v nebi,

na zemi pro ni není blaha více...

Víc neslyšela... Sklonila svou hlavu,

ret cukal jí a ňadra pracovala...

V tom vstoupil on, vzal její chladnou ruku

a hladil tvář jí, jež jak oheň plála...

Po chvíli pravil: Dojdi na předměstí,

kde Háta leží na smrtelném loži,

jdi, dej jí léku, modli se s ní ještě,

než duše její půjde před soud boží...

A ona zvedla zrak svůj slzou vlhký,

šál vzala si, jejž dala kolem skrání,

své dítě ještě v čelo políbila, –

pak pro smrť šla si, nedíc slova ani.