POSMĚCH.

Vy ptal jste se mne, pane milý,

zda vážné verše píši též,

v mých básních prý smích rozpustilý

jen slyšet je a sladká lež –

ach ovšem! Chci-li získat lásky,

vždy komedii nutno hrát

a z rozpustilých rýmů chásky

si každý vybere, co rád.

Jeť vážná pravda nudnou paní,

kdo rád si na ni vzpomíná?

Radš volím něco pro zasmání –

jeť posměch zbraň tak laciná.

Ach mou to věru není vinou,

že každý to si vybírá,

kde směšné jemu věci kynou

a vážné jádro zapírá.

Ó vážnosti je tolik v světě,

a každý přec rád směje se

i šťasten je, kdo v každé větě

cos pro zasmání přinese –

a prodejná má píseň vždycky

tím přízeň hledat začíná,

co nejraděj duch vidí lidský,

jeť posměch zbraň tak laciná.

Ó posměch! Jen se smějte všemu

dřív, než kdo vysměje se vám,

ten štít nastavte každičkému –

já velmi rád to dělávám,

mám tiché z toho potěšení,

když vesele mi tleská lid,

že umím mu své rozhorlení

ve směšné formě předložit –

ať závist, smutek nebo touha

v mé duši křídla rozpíná,

hra slov mne takto pomstí pouhá,

jeť posměch zbraň tak laciná.

Ó kdo by neměl radost vřelou,

když pošklebek boj ovládne

a v bližního či v massu celou

své hroty zatkne úkladné

a čím je poraněných více,

tím líp, víc snesou mozky jich

vždy šlechetně se radujíce

i z poranění sokových –

ó všemu dnes se smáti nutno,

ať jakákoli příčina –

jeť v světě takto vůbec smutno

a posměch zbraň je laciná.

A kdo je trochu dobrým ještě,

ten brzo smát se naučí –

ó věřte, inkvisice kleště

že bolestně tak nemučí,

jak posměch – ten se těžko snáší,

a proto těžko dobrým být,

neb posměch samu lásku plaší,

jak o ní slyší chtivý lid.

Kdo o hlavu tu větší stojí?

A chátra pěstě zatíná

a kameny si sbírá k boji –

a posměch zbraň je laciná.

Znáť každý příliš nitro vlastní

a víra v dobro shasla již,

dnes chudí duchem jen jsou šťastni,

jim posměch získal blaha říš.

Co člověk nemá ve své duši,

v to u jiného nevěří,

a proto plnou silou buší

v své bližní a jim láteří,

on Pomluvu a Podezření

v své ostré důtky připíná,

to bezpečným však vždycky není

a posměch zbraň je laciná.

Nuž udolejte touto zbraní

vše, co se kde vám nelíbí,

ta bezpečně a jistě raní –

a co je v světě bez chyby?

Ha! dobročinnost, zbožnost, láska

i umění i sláva, cnost,

to šalebná je všecko maska,

lží cit je, vlast i povinnost,

nuž rychle, bratří, rychle na ně,

již udeřila hodina,

na lži ty chystejte své zbraně –

a posměch zbraň je laciná.

A já, jak vidno, sloužím lidem

a tančím jim vždy do noty,

jich barvy nosím s blahým klidem

a klidím žeň své ochoty,

v jich lásky stálé chodím plášti –

sic někdy ovšem zabolí

mne onen smích, to věčné záští,

jímž stihám v světě cokoli –

však když to nejvíc v srdci straší

a zmáhat mne to začíná,

ten starý recept bol mi plaší –

jeť posměch zbraň tak laciná.