Posmrtná díla.

Čím to, že vždy jest hlubší účin jich?

Dech přes ně Smrti šel, jak ukončena,

a v stopách jeho rostla jejich cena,

být autor živ, snad stihnul by je smích.

Neb lhostejnost – teď pro vždycky že ztich’,

tu mluví hlasem, před nímž chví se změna,

snad tím, že koketa – Smrt – vždyť je žena!

se dotkla stran těch čerstvě básněných.

A přec to jedno nám, když „morituri“

se pozdravujem ve areně žití,

vše posmrtné jest – pozděj nebo dřív...

Na sochu, obraz, knihu beze chmury

jak na mrtvého dílo uč se zříti,

a budeš jistě k živým spravedliv.