Postavy.

Kde jsou ty časy, kam je osud schoval,

kdy v rodišti jsem, hošík, ministroval,

a po náměstí s hrdým v líci pláním

s posledním chodil mnohdy pomazáním!

To v neděli, než počali mši svatou,

jsem na kůr běžel k starým varhanám

a pomáhal jsem šlapať zdravou patou,

co Jozef chromou nedovedl sám.

Byl Jozef mrzák, a jen z útrpnosti

tu poskytli mu v městě malou práci,

by zahnal trochu hlad a ohřál kosti,

než v rov je složí, kam se každý ztrácí...

Ten Jozef! Farní paměti má v hlavě

a klepy staré, nové v malíčku,

až dosud chodí jako kníže v slávě

a vděčně stiskne kmínky skleničku

a vypravuje za to po okolí

těch klepů tolik, že až hlava bolí!

On bydlí dole, zrovna u hřbitova

v sedničce malé chaty v podkroví

a nechce z krovu, dokud nepochová

ho posluchačstvo vděčně pod nový.

A když se zeptáš, ví-li, poznává-li,

jediný z lidí, kdy že umře jednou,

věštecky ruce do sebe si sbalí,

a zraky k nebi prorocky se zvednou:

„Až na konci mne kosa rozdrtí,

pochován budu tři dni po smrti!“

– Jen sršte, jiskry, s kovadliny,

já měl vás vždycky hrozně rád –

a sršte, jiskry, do krajiny

a sršte do domů i chat!

A vysoko – a hlavu pod ně,

ať jich tam máme hezky hodně! –

Tak černý Pícha jenom buší,

jak vídal jsem ho za mlada,

že každá jiskra v mladou duši

jak nový život zapadá!

A rána ránu stíhá prudce

a každá jiskry vyvalí,

jak z železa by byly ruce

a černý Pícha ze skály!

Ha, co to ještě z Píchy září,

ha, co to vedle kovadliny,

co mužnou, černou hraje tváří

a jaké divné čelem stíny!

On kroniku zná naši celou

i neveselé ony stránky,

co na tváři mu stíny stelou

i na vysoké jeho spánky.

Tu pravdu hřímá slovem, činem,

kdy klid mu kyne po práci,

jak nesvorností svojí hynem,

jak Čech sám sebe utrácí!

Jak hromy rány jeho buší

v tu kovadlinu rozehřátou,

jak do černých by hřímal duší

tu z kroniky své pravdu svatou,

a jak ta rána jiskry srší,

takových tisíc v duši prší!

– Jen sršte, jiskry, s kovadliny,

já měl vás vždycky hrozně rád –

a sršte, jiskry, do krajiny

a sršte do domů i chat!

A vysoko – a hlavu pod ně,

ať jich tam máme hezky hodně! –

– Tak, Jozífku, nám jednou zahraj zas,

tu trumpetku si k ústům hezky stiskni,

tak – dechni do ní, vyroň zlatý jas

a nohou dupni si a z duše výskni!

Ty že jsi blázen? Vždyť tak posloucháš,

tu trumpetku tak držíš hezky v ruce –

co lidé mluví? – rozum zdravý máš –

než, Jozífku, tak nesmíš dupať prudce! –

– A co, já, jak chci, dupnu si a výsknu,

jsem král a obr jsem, pán světa pánů,

tu zemi černou pod nohou jen stisknu,

už letím celý v druhou světa stranu!

Já sestru měl a mně ji oheň schvátil,

já mu ji nechal, já ji ohni dal,

když hlavu moji korunou mi zlatil,

již, vyhasnuv, mi zase vzal.

Však já ji najdu! Její zlato zvoní

a před očima mýma uniká –

no: vidíte tu cestu? – letí po ní

a za ní práší se, jak utíká!...

V běh dal se milý Jozífek a ruce

tak rozpjal jako křídla motýli,

tam padl na zem, narazil tam prudce

a zase k nám se vrátil po chvíli.

– Já chtěl ji chytiť, vítr mi ji vzal –

ochochochocho, kam ji zase dal?! –

Tak běhá skoro juž od narození

a za korunou – svého utrpení.

Jak mnoho postav myslí mojí pluje,

co v rodišti mne v žití provázely,

jichž obraz po letech se vynořuje

a provázeť mne bude život celý!

Z těch řad, co hlava mladá pamatuje,

z let, prožilých tak sladce za mlada,

ta jasněji, ta smutněj’ přiletuje

a nejjasněj’, co teď mne napadá.

Můj lid, co v dolech žije v potu tváři,

ti skorem všichni jsou i muzikáři.

Tu hlavu mladou vidím Daniele,

jak uklání ji zvolna nad strunou,

tím prachem černou, který v dol se stele

a chmurou plní ho a děsnou tmou.

My chodili jsme spolu do školy,

my chodili jsme spolu po poli,

my do lesa, on s houslemi a zvukem,

já s květy v kabátě a jarním pukem!

Tu hlavu mladou vidím, s kterou kdysi

jsem rozloučil se, táhna do ciziny

jak ptačátko, kdy podzim kolem visí

a v stromy místo květů věší stíny!

Ty také šel jsi z domova, ty doly

jsi opustil a šel jsi v cizí kraje

těch kouzlit zvuků, které někdy bolí

a někdy srdci otvírají ráje!

Ah, shledání! Jak jsme se shledali!

Když jednou jsem se do rodiště vracel,

mne světa jasné zvuky vítaly

a tebe svět zas, jasný zvuku, ztrácel!

Šel průvod smutný s rakví ve svém středu,

tam nesl píseň mrtvou k spočinutí – –

a místo lásky chladného kus ledu

a za pozdrav tu ruku beze hnutí!

Já pro tebe juž naplakal se dosť,

teď sladce spi – tam nikdo nevyruší...

Teď klidně spi – vše marnosť nad marnosť,

nám nad tělo je jasné štěstí duší!