POSTCOMMUNIO.

Ó cítím, jak se svatá rosa line tiše

v mé duše rozjitřené hlubiny,

kde rostly modlitby mé do Tvé výše,

tak vášnivostí zprahlé, v noc i dny.

Tvůj tuším mír, jak do duše mi vchází,

Tvůj provanul mne prudce sladký dech,

jak z ráje had stín z nitra ven se plazí,

vše rozjiskřilo v jitra plamenech.

A cítím v těle blahé pookřání,

jež, dítě, cítíval jsem v matky objetí,

jak život byl by býval těžké zdání,

a kdosi nyní zved’ by s něho prokletí.

Jak dávno ve vyschlé když vedrem strouhy

s hor sběhne náhle živý vody proud,

tak milost naplnila moje touhy,

a skutečností dal’s jim oživnout.

To pro Ježíše, rozkoš srdce Tvého

a Jeho drahocennou pro obět,

když do vzpomínek srdce otcovského

stín krvavý se Kalvarie zved’.