Postilion.

Jede, jede poštovský panáček,

jede, jede poštovský pán,

napřed má trubičku,

vzadu má truhličku,

jede, jede přes les a lán.

Žádný není na míle daleko,

žádný není krásný jak on,

však je i pořáde

v saminké parádě –

premovaný postilion.

Když ho vidí junáci přijíždět,

to by radši viděli saň –

inu vždyť potají

panenky koukají

ze zákrytů po očku naň.

On se pansky na každou usměje –

ó ta kopa šlakovitá! –

ale jen pro líčka

jednoho diblíčka

vběh’ by koňům pod kopyta.

Je to holka poštmistrů ze Lhotky,

je to holka nad lusk a med;

mnohý už ze synků

pro její hlavinku –

je to holka! – svoji si splet’.

Jednou v máji přijela do města,

jednou v máji přijel i on,

přijel a jedině

k vůli té dívčině

stal se z něho postilion.

Nikdo neví, jenom ten měsíček,

nikdo neví o jejich snách,

o lásky šepotu

pod lipou u plotu,

nikdo neví o hubičkách.

Včera večer opět se setkali,

ne však měsíc nad stromovím...

nechtělo jináče

býti než do pláče

nejen nebi, ale i jim! –

Jede, jede poštovský panáček,

jede, jede poštovský pán;

napřed má trubičku,

vzadu má truhličku,

jede, jede přes les a lán.

A jak jede pomalu po návsi,

vše se tlačí ze dveří ven,

aby přec viděli,

nevěstu veze-li,

a jak sám je vyparáděn.

Klobouk, kabát samá je kytice

a on sám jak májová tyč,

ale i trubička

stužek je plnička,

a tak všechno, ba i ten bič.

A ti koně s kytkami na hlavách,

jak jdou hrdě, hopity hop!

v mašliček okrase

hází jim hříva se,

a co ohon, jediný cop.

Ba i pošta, jindy tak chudičká,

je dnes jako malovaná:

od brzdy ku voji

celá je ve chvoji –

věru pěkná podívaná.

Takto veze panáček nevěstu

na zámeček ku oddavkám!

Škoda, ten chuděra!

kdyby byl od péra,

moh’ s ní dneska k oltáři sám!

Tam už otec smlouvá se o svatbě...

ach, a nyní jediný brk

snad už dost inkoustu

hnízdečka na spoustu

té jich lásky do sebe vsrk’.

Proto bylo všechno tak truchlivo

včera večer v stínu těch lip,

když si tam šeptali,

naposled skládali

dlouhý velký věrnosti slib...

Hoj, jak teď si panáček počíná,

an už minul zvědavou ves:

práská si na cestu,

jak by si nevěstu

přece sám jen k oltáři vez’.

A teď ouží cesta se klikatá,

vine do hor výše a výš,

okolo úžlabí,

zrovna jak vedla by

v pekla hrůznou tajemnou říš.

A on pustil běloušům otěže,

mrštil bičem do žlabin skal,

zamávl kloboučkem

a pak si tichoučkem

v trubku ještě zažaloval.

A ti draci jakoby věděli,

co as hlahol znamená ten,

zběsilém u letu

ženou se po hřbetu

skalních srázných, hlubokých stěn.

Však ne dlouho... náhle je pohltil,

vůz i koně, rokliny chřtán –

a tak jí v objetí

může tam ležeti

na vždy, na vždy poštovský pán.