POSTLUDIUM.

Proud valný tÓnů harmonií spěje

v loď chrámovou. Mé srdce v toužném tluku,

jak anděl z ráje vstříc by podával mi ruku,

a v očích rosná modlitba se chvěje.

Zvuk kvapnou bystřinou se pění na peřeje

a s moře vlnou čeřivou hrou hourá do souzvuku

k dnu hlubiny, co pod balvany zeje,

co vlahou něhou stoudných tuch luh vesny pěje,

kdy s pelem rosa kane květných do rozpuků.

Van palem tuším v rukou lidstva pluků,

s rtů nadšených se slavně Hossianah leje,

hřmí triumfálný vůz a prapor kříže věje:

Kdo vyšli z ledví Adama, jdou do posledních vnuků,

sbor Svatých v řízách sněžných roste na závěje,

Pán stírá prach jim čel a rmutnou bídy muku!

Své srdce vrhám vstříc a Kristu pod kolesa,

ať v prach je zdrtí. Než – dech jara po něm vane

a v stopách průvodu je vznáší na nebesa!

Proud zrn mi z dlaní bohatých v ně kane

a živě přerůstá vin drsné hloží.

Ó zázrak v půdě vyprahlé a plané!

Bok Páně otvořitý jasem hoří,

v tmy dálky pudí chmurné viny běsa – –

Mně v duše výsluní kveť láskou říše boží!