Postranní okno.

Ku balvanu si sedli eremiti

a ruce, oči vzhůru k Pánu vzpjali,

by nasytil je, a v tom mezi skály

se havran snáší, jenž je denně sytí.

Chléb ve zobáku, s oblohy se řítí,

i vzali jej a vespol požehnali,

a lámali a dávali a brali,

a modlitbou se vděk jim v srdci nítí.

My rovněž, eremiti ideálu,

prosíme o chléb v strádání a žalu,

bušíme darmo v srdcí tvrdou skálu.

Však čím víc šlehá k nebi duší plamen,

čím svět chcem tisknout v rozpětí svých ramen,

tím v úděl tvrdší dostáváme kámen.