Pošumaví.

Pokraj vlasti českým srdcím svaté,

přes dva věky – ó jak smutný čas! –

bílé ruce do okovů spjaté

Šumava nám strádá: zrak jí zhas‘,

srdce vadne, skloněna je hlava,

čelo stepáno je do krvava,

líce bledne, rudý siná ret;

hyne, strádá, hyne drahně let.

Ó těch časů, jež jí silou divou

zahubily dětí drahý skvost,

že i proudy vinoucí se nivou

obarvila krve horoucnost!

Ó těch chvílí bolesti a trudu,

když jí pěvce sápal dravý sup,

a tu skrovnou, chléb nesoucí půdu

dobrodruh vzal za kýžený lup;

když v ty chaty, roztroušené v polích,

uhostil se nepřátelův rod,

na štědrých by zahodoval stolích,

stáda pojil z křišťálových vod;

posvátné by třísnil otců hroby,

bohatýry vlekl do poroby,

a zlou kletbou, práva na pohanu,

děti písně měnil do balvanu.

Však kdo smrť, ten také život řídí,

bleskem vůle ničí jarmo pout,

hvězdy sype v hruď i skráně lidí,

myslím káže křídla rozepnout,

aby těmi nebeskými vesly

k zdroji síly své se znova nesly,

a ti všickni, v balvanech již snili,

kletby setřásli a znova žili. –

Mraky mizí, zjasňuje se doba,

v čacké mysli roste nový svět,

to, co naše, nesmí urvat zloba,

a co vzato, dobudeme zpět!

Mluvu otců, klenot nad vše dražší,

dědictvím buď děti bratrů všech,

jež kdys osud zaplašil a plaší

a již hynou na rtech ston a vzdech.

Sluncem lásky, čárný lék jež chová,

Šumavu si osvěžíme znova,

a své řeči vnadyplným květem

vykouzlíme sobě ráj i dětem!

Lhostejnému vědomí chcem‘ snésti,

kalným očím bystrotu a žár,

jarosť ňadru, mužnou sílu pěsti,

srdci lásku k práci, mysli zdar,

pevnou vůli chrabré hrudi dáme,

bratr bratru blažen vyjde vstříc;

nechať v odpor pluky tygrů máme,

zaženem je rojem lvův a lvic!

Každý rod a vlasť svou hájit bude,

třebas děsných hněvů příbojem

pěvců vábný ostrov – naši zem –

zhltit chtělo pomsty moře rudé!

Nechať zloba na nás křivdy páše,

svaty jsou nám řeč a právo naše

od Moravy ku hor Krušných davu,

od Krkonoš milou po Šumavu,

jejíž čarodějně krásný skvost

naším byl a bude na věčnost.

Nebojujem lstí a ostřím hrotů,

ale láskou, jarým ducha vzletem;

krásu, pravdu zanechat chcem dětem,

ne však kletby v ňadrech idiotů;

nechcem hadem kořisť chvátit v týlu,

ale křísit myšlénku a sílu.

Nuže, myšlénko, ty český meči,

nuže, sílo pravá, český štíte,

nad pomezím jihu nechť se stkvíte;

a ty, drahá, svatá česká řeči,

k nové slávě Šumavu nám zbuď...

s křivdou jdeme v boj; Bůh vůdcem buď!