POŠUMAVSKÉ JITRO.

Už hory... doly... z mlh se svlékají,

háv šedavý kams’ rozevlál se s chvatem;

s jeřabin perly rosně stékají,

a v slunci růžovým se lesknou zlatem...

Jak kytice by stály u cesty,

ty stromy rdí se, plody purpurové.

A v ladech břízky, sličné nevěsty,

teskní, že prchly vlahé noci snové...

Jde cesta výš, a mizí v skalinách.

Tu modro nebes bližší zrakům zdá se.

Jitřního slunce rozlévá se nach,

zní chvála žití v skřivánkově hlase...

Leč umlká, jak jestřáb výš se vznes’

a dravě krouží květnou nad lučinou.

Ční hradní troska v modřínový les,

kde břečťany až k cimbuří se vinou...

kde přelud bělostný jak by se mih’.

Pod hradem v stráni stulena je víska.

A kouzlo vábí dálek mámivých,

jak v údolí kdes’ vlak si táhle píská...