Posvátné ostatky.

Z posvátných ostatků, jež srdci zbyly,

je z vlásků temný prsten dražší všech,

mé ženy ruce při pláči ho vily,

a když se její slzy nejvíc lily,

já neplakal, leč hynul v plamenech.

To poklad můj! – Bouř snů mi hlavou běží,

mha před zrakoma splývá v drahou tvář:

zřím dítě své, jak v rakvičce mi leží

a ženu svou, jež líbá je a něží

a hledá ňader ruch a oček zář.

A chvěju se... Mně náhle vlhne brva,

a k prstenci se shýbá bledý ret,

až skrývám jej, kde uschován byl zprva,

leč čela bouř a požár ňader trvá;

mé dítě ze všad jde mi na ústret.

A marně tisknu hlavu chladnou dlaní,

a marně píseň slétá na pomoc,

ach, v ubohého dítka mrtvé skráni

zřel první zjev jsem svého umírání,

a za mnou volal život: „Dobrou noc!“